Pauza dočasná nebo úplná :-(

Kia ora,
 vzhledem k tomu, že se blíží léto a taky mám občas víc napilno, tak jsem se rozhodl možná dočasně, možná úplně zastavit psaní blogu. Stejně jsem jenom už dopisoval se zpožděním zážitky z treků a nic moc ze života... Kdo bude chtít, at sleduje můj účet na Rajčeti nebo můj Facebookový účet. Tam se vyskytují aktuality a novinky.
Rozloučím se fotkou z Ahuriri Valley.
See you or good bye :-)

Konec zimy ve Wanace - srpen až začátek září, aneb konečne nějaké trekování

Ve středu jsme s Tinou udělali malé grilování na free grillu, který je tady ve Wanace na pár místech. Je to takový altánek na místě s pěkným výhledem na hory a pod střechou altánku je jedna nebo dvě plotny pro grilování. Nejlepší na tom je, že jen stačí stlačit tlačítko a plotna se rozehřeje. Připravili jsme s tinou nějaké burgery, spoustu zeleniny, vzali nějaké nealko pivka a vyrazili. Počasí přálo, na sluníčku bylo krásně teplo, takže se grilovalo jedna radost. 

Další dny asi tak ve zkratce, koupil jsem auto, takže jsem nějaký ten den zabil tím, že jsem trošku kolem toho běhal. 

Auto jsme hned využili v pondělí 25.8.14, kdy jsme vyrazili na úžasný trek na Isthmus Peak. Unikátnost tohohle místa je, že se vrchol nachází přesně mezi jezery Wanaka a Hawea. Začíná se ze strany jezera Hawea, kdy se postupně stoupá a traverzuje po úbočích. Počasí bylo fantastické – ranní inverze se rozplynula a výhledy na jezero Hawea braly dech. Skoro na vrcholu se nám začal otevírat i pohled na jezero Wanaka a na samém vršku Isthmus Peaku se nám otevřel pohled na samý začátek jezera Wanaka.

Těžko se to popisuje slovy, ale vlastně ani si člověk nemohl vybrat, které z jezer je krásnější a scenérie (hory) to jěště umocnovali. Nádherně byl vidět celý ostrov Mou Waho a část ostrova Mou Tapu a na jezeře Hawea ostrov Silver Island. Tohle se ale špatně vysvětluje, to je lepší zažít a vidět, než o tom číst nebo mrknout na fotky :-). Tenhle trek doporučuju, i když pořád je pro mě asi jednička výhled z Roys Peaku, ale ten je v sezoně plný lidí, takže tohle je alternativa na krásné výhledy pro ty,k kteří nemají rádi davy. 

Hned další den abych nezahálel, jsem si domluvil další běžky na Snow Farmě, s tím, že jsem si pujčil BC běžky (speciální běžky s ocelovýma hranama pro pohyb mimo stopy) a měl jsem v plánu vyrazit přes chatu Kirtle Burn na Mt. Pisa (1964 m.n.m.). Počasí bylo opět fantastické, takže se vydal mimo stopu udolím k chatě. Chata byla prázdná, poslední návštěvník byl někdo snad před 3 dny. Po krátké přestávce pokračování ve stoupání na Mt. Pisa, což je nejvyšší vrchol Pisa Conservation Area s výškou 1964 mnm. Závěr byl celkem vymrzlý, takže se stoupalo opravdu blbě, ale šlo to, sjezd byl pak větší sranda – můžu být rád za ocelové hrany na běžkách. Z Mt. Pisa byly parádní vyhledy na okolní hory Cardronu, jezero Wanaku i s ostrovem Mou Tapu a směrem k městům Cromwell a Alexandra byla kompletně inverze, takže vykukovaly jen vrcholky hor v dáli. Sjezd dolů byla občas na těch vymrzlých plotnách celkem sranda se nějak udržet na nohách, dokončení okruhu a domů. 

Večer pak na leaving party s kolegou Nickem, který dokončil pilotní zkoušky na helikoptéru a vrací se domů do Australie, konkretně na Tasmanii, ze které pochází. Sešlo se celé moje oddělení z práce. Taková international party – Uruquay, Argentina, Australie, Nový Zéland, ČR, Kolumbie – jen Alex , která je z Venezuely chyběla. Zkusil jsem nějaké mexické jídlo ale fakt nevím které, protože ty názvy mi nic neříkali, pokecali jsme. Pak jsme se přesunuli do Fitzpatricka, kde byl nějaký koncert (jako každý den). Tak snad se Nickovi bude dařit i dál. Ten mi bude hodně chybět. Opravdu dobrý týpek :-).

 Za dva dny jsem si pak dal takový 3-hodinkový krátky track s názvem Rocky mountain, vede nad jezerem Diamond Lake s přáteli Tomem a Monikou. Počasí bylo v pohodě, snad jen pár pasází bylo stále pokryto ledem, takže to bylo trošku nebezpečné. Už jsem tady jednou byl, takže jsem věděl, že výhledy budou stát za to. Po návratu jsem pádil do práce.

 Na pátek pak nachystali známí a kamarádi takovou jakože párty v baru/diskotéce Mint, plán měli takový, že to bude latino večer, ale nakonec to byla klasická diskoška, protože se nedomluvili nějak předem, či co. Každopádně jak je mi vlastní, tak se mi tam moc nechtělo, ale nakonec jsem tam po praci zašel, dal pár pivek, pokecal s Mášou a Karlem a valil dom. Trošku mě mrzí, že jsem Tině slíbil track na druhý den, ale vrátil jsem se snad někdy po třetí, takže z treku sešlo.Snad někdy jindy. 

První žářijový den jsem měl plány na parádní trek Breast Hill, ale uplně jsem to ráno zazdil a vstával jsem pozdě, přecejen týden byl náročný - v práci skončil kolega, který mi v těch nejvíc busy dnech pomáhal.

Tak dlouho jsem přemítal a čuměl všemožně do map, až z toho kolem oběda vykrystalizoval výlet na kole podél jezera Hawea. Příjezd autem byl celkem na dlouho a po klasické šotolinové cestě, jak je tady na NZ zvykem. Projížděl jsem ohradami s ovcemi a krávami. Po příjezdu na parkoviště jsem tam zapichl auto, vytáhl kolo a pokračoval podél jezera Hawea po ostře zařízlé cestě až ke stanici Dingle Burn, kde se pak trek pro pěší a cyklisty stáčel k jezeru. Pak už jsem pokračoval skoro celo cestu podél jezera po trošku širší pěší tůře. Po odbočení z cesty jsem dojel na zátoku, kdy tak cca. 100m je nádherný veliký ostrov – viz. foto – místo bylo opravdu kouzelné a v létě přemýšlím, že si sem přeplavu nebo dam nějaký výlet na kajaku. Pokračoval jsem dál a cílem bylo dojet až na začátek jezera, ale to se ukázal jako celkem tvrdý oříšek, protože to bych se vracel za tmy což vzhledem k občasným 50m srázům na okrajích stezky by to bylo nebezpečné. Taky jsem brodil pár řek, dvě byly celkem veliké, takže aspon něco jiného než na výletě v čechám. Na celém treku jsem potkal dva starší manžele co to šli pěšky, nebo aspon část – kola nechali na místě kde se z cesty odobočovalo jen na stezku. Ještě bych měl zmínit, že stezka procházela skrz ohrady s ovcemi a připadal jsem si jak pastevec, kdy předemnou postupovalo tisíce ovcí, a totálně mi ucpalo cestu. Výhledy a počasí ten den byly parádní. Okolí jezera Hawea je pokryto štíty, s výškou i kolem 2000 m.n.m., takže opravdu bylo na co koukat. Domů už jsem se vracel za tmy, s hlavou plnou úžasných zážitků z celého dne. Rozhodně jeden z nejlepších výletů tady na NZ.

A hned další den jsem Tině slíbil, že taky něco podnikneme, takže jsme ráno nastartovali auto a vyrazili do Makarory, cca. 60km za Wanakou směrem na West Coast. Tady je trek s názvem Mt. Shrimpton Track. Na Mount Shrimpton jsme nešli, to by byla ještě pořádná porce a hlavně tam trek ani nevedl, tam už by se muselo s cepínem a mačkama. Celý trek vedl lesem s celkem prudkým stoupáním. Celkem změna oproti Wanace a okolí - tam žádné lesy nejsou. To, že se šlo lesem a žádné výhledy nebyly nám pranic nevadilo, protože po dlouhé době jsme si užívali zase přítomnost zeleně kolem sebe. Až poslední pasáž treku byla nad lesem, ale taky pěkně nebezpečná, protože všude byly přítomné zledovatělé (jako sklo) pasáže. Většinu postupu vzhůru jsme dělali ,že jsme museli šlapat na malé keříky. Na konci pak byla náhorní plošina, ze které jsme dělali fotky a měli nádherný výhled do údolí. Dole se líně vinul pramen řeky Makarora, která se posléze vlévala do jezera Wanaka, což jsme měli jak na dlani. Krásně jsme taky viděli předěl mezi West Coastem, kde hodně prší a tudíž tam bylo hodně stromů a lesů a Otagem, směrem k Wanace, kde stromy a lesy nebyly a zůstala jen suchá tráva a keře. Cestou dolů jsme museli po ledě opatrně, Tina nespočetkrát seděla na zadku a nakonec něco prostě sjela po zadku. Někdy jak bude čas a léto, tak bych chtěl až na Mt. Shrimpton, ale to už nebude žádná procházka jak dnes, ale pěkně tvrdý výstup, ale to zas někdy jindy.

Od středy jsem pak laboroval s rýmou, všichni okolo posmrkávají, tak jsme to asi někde chytnul nebo se nachladil. V pátek jsme měli školení o víně, jak poznat kvalitní víno, jak o tom diskutovat s lidma apod. Týpek měl celkem pěknou anglinu, ale vždy se po chvíli rozjel a už jsem stěží pochytával slůvka. Navíc tím jak jsem byl nachcípany, tak jsem než s jeho anglinou bojoval sám se sebou. No rozhodně ale zajímavé.

Více foto na Rajčeti

Wanaka od června do srpna...aneb zimní spánek :-)

Nanke, Felix a já

Další dny tak nějak plynuly. V sobotu 7.6. měla narozeniny kamarádky Verča, takže jsem po práci k nim zašel. Párty byla v plnem proudu, pár čechů, argentinci, italové, španělé. Jelikož jsem došel poměrně pozdě, tak se to poměrně brzo vyprázdnilo a zůstali jsme tam vesměs češi. Já jsem dorazil někdy před pátou dom – na druhý den jsem měl slušnou kocovinu. V neděli jsem nakoupil zelí a v pondělí jsem ho naložil a večer napěchoval zavařovačky a zkusím udělat kysané zelí. Uvidíme za pár týdnů jestli se povedlo. V úterý mě ráno překvapila sms od německých přátel z meruněk Nanke a Felixe, že jsou v Queenstownu a že za mnou dojedou do Wanaky. Udělal jsem aspon vydatnou bramboračku s kroupama. Po jídle jsme si společně vyšli na Mt. Iron a udělali okruh okolo. Celkem jsme si pokecali, asi byli překvapení, jak mi to spíkování jde, protože před 4 měsíci jsem skoronevyplodil ani jednu větu. Po treku jsme skočili na pivko do Fitzpatricka, dali pár pivek a pak navštívili místní biograf. Musím říct, že kino tady ve Wanace máme parádní, obrovské plátno, luxusní sedačky, občas pohovky a je možno si vybrat i místa jakože sedíte v autě. No byl jsem nadšen. Taky film byl dobrý, jak Toma Cruise jako herce moc neberu, tak film byl super a pobavil - Edge of Tomorrow.

Na druhý den cestovali zpět do Queenstownu, protože plánovali nějaké extremní aktivity (Nanke paragliding a Felix Bung-jumping). Radek domluvil oběd s novými přáteli – Monika ze Slovenska a Tom z Liberce. Měli jsme vepřo-knedlo-zelo (takže závan domova) a Monča upekla parádní koláč, pokecali jsme a potkal jsem další zajímavé lidi.

Další dny nebylo dobré počas a začalo mistrovství světa ve fotbale, takže často ráno hledíme na nejzajímavější zápas dne, který máme nahraný. (Zapasy začínají ve dvě v noci).Výsledek samozřejmě nechceme vidět, protože pak by to nemělo to kouzlo. V neděli odjel na 3měsíční dovolenou do Thajska Thorsten, němec, který má pronajmutý dům ve kterém bydlíme a místo něj v jeho pokoji je tady češka Helena, ktará už tady před měsícem bydlela a pak chvíli cestovala. V práci jsme pak měli meeting, kdy náš šéf nás všechny pochválil a vyjádřil spokojenost, takže pohoda.

V pondělí 16.6. jsem s kamarádama z Argentiny sledoval zápas ve fotbale Argentina – Bosna, tak bylo zajímavé vidět, jak to prožívají i jiné kultury, jak tám žijou a tak. Nakonec Argentina i přes bídný výkon výhrála :-). Po zbytek tydne jsem se tak nějak poflakoval - zkusil jsem upéct chleba a buchty – oboje se celkem obstojně povedlo. Další dny jsem občas vyrazil na kolo do okolí. V úterý 24.6. byla v Queenstownu velká ochutnávka vín. Z původního osazenstva mojich kolegů jsme tam nakonec jeli v 5 lidech, ale mělo nás být původně osm. Napřed přednáška o Rieslinku spojená s ochutnávkou. Týpci tam vychvalovalí svoje vína a pěli ody na to jak pečlivě a s jakou tradicí se starají o každou rostlinu a s jakou láskou se pak starají o výrobu a tak. Ale musím říct, že Riesling mě oslovil a chutnal. Po přednášce jsme se pak pohybovali po arealu, kde měla každá značka svůj stůl a tam mohl člověk ochutnávat do sytosti. Mě vína moc extra neříkají, ale mě osloví spíš cena – zkoušeli jsme třeba vína co stojí 200 babek a tak (což je cca. 3000 - 3500Kč za láhev). Na večer pak Radek (muj spolubydlící) dělal párty. Ja jsem upekl dva pekáče Honzových buchtech, Radek udělal chlebíčky. Na párty dorazili skoro všichni češi ve Wanace a pak pár dalších přátel z práce.Následující dny jsem byl nějaký nachcípaný,tak jen odpočinek a práce.

Já, Matt a Tina

Od července jsem začínam v práci dřív a končím později taky jsem tam někdy 6 dnů v týdnu ( kvuli zimní sezoně je to tam ted celkem dost busy), takže na nějaké novinky nebo treky ani není čas. Snažím se aspon téměř každy den co to jde sednout na kolo a dát si aspon nějak trenink – což se mi i daří.

Snad jen že odjeli naši izraelští kamarádi, tak jsme s nima měli společnou večeři a taky odjel flatmate francouz Matt a místo něho se přistěhoval do domu další čech – Vítek. Už jsme tady celkem 4 češi ze 6 lidí.

V červenci se toho extra moc nestalo – níkam jsem necestoval, spíš jsem odpočíval a občas se věnoval angličtině. Snad jen, že v průběhu července našemu flatmatovi Radkovi neprodloužili v práci viza a po 5 letech se vrací domů, takže nám v domě jeden čech ubyde.

Noya, Tomer, Tina a já

Chci se zastavit u data – 17.7.14. To jsem se chystal na kolo, ale před tím jsem se zastavil u Moniky s Tomem. Nakonec z kola sešlo, protože jsme se zakecali a po návratu domů jsem se chystal vařit a dal jsem se do pečení chleba, ale co se nestalo. Tina šla se zbytky do kompostu, ale za domem se natahla na zledovatělých schodech. Chtěl jsem ji pomoct, a natahl jsme se tak nešikovně, že jsem si rozsekl ruku o hranu schodu. První jsem si myslel , že jsem jenom podřený, ale mrkl jsem a věděl jsem že se bude šit. Hned jsem zavolal Tomovi s Monikou, kteří mají auto a byli doma, a jelo se na pohotovost. Kupodivu to skoro nekrvacelo i kdyz to bylo sakra hluboke a jizva pěkně veliká. Monika tam byla celou dobu se mnou a překladala když to bylo potřeba - a taky viděla uplně vše, jak mi to čistili, zašívali. Ani nehnula brvou a ještě jsme u toho pokecali :-). následující tyden jsem trávil doma a kupodivu mi to z prace zaplatili jak kdybych pracoval. Je nějaký limit snad 5 dnů ročně co zaplatí zaměstavatel. Celé dny jsem se pak poflakoval doma a tak nějak jen prokrastinoval, což tady jde celkem lehce a skvěle. V sobotu jsem byl s Vítou a jedním jeho kamarádem zahrát disc-golf. Pravidla jak při golfu, ale hraje se s discem. V neděli dělal Radek garage-sale, protože se mu za ty roky těch věcí sešlo celkem hodně. Něco jsem nakoupil a večer pak vyrazil do baru kde měl párty. Takové poklidné posezení – poznal jsem nové čechy – Jitku a jejího přítele, jehož jmeno jsme zapomněl a bylo tam pár lidi z práce, bylo to fajn. Pak přesun do Fitzpatricka – kde nedělní večer je ve znamení kdo chce – může si zahrát a zazpívat. Po neděli jsem byl ještě do středy doma, s tím, že ve středu jsem šel do práce.

Na středu ráno jsme si s Tinou naplánovali ráno na sunrise (východ slunce) Royspeak. Tina půjčila auto od kamarádky, ráno jsme po 6 vyrazili a po nějakých 2,5 hodinkách byli nahoře. Možná dobře, že jsme se zdrželi po cestě nahoru (zabloudili jsme potmě), protože až kolem deváté se obloha umoudřila a mraky se začali protrhávat. Nahoře byla pěkná kosa, tak jsme udělali nějaké fotky a valili zpátky dolů. Nakonec i když nebylo krásně jasno to stálo za to a výlet se vydařil. Potom jsem valil do práce. V práci jsem to zapichl jak nejdřív to šlo protože kolega Nick udělal pilotní zkoušky na helikoptéru, tak jsme s pár dalšími spolupracovníky poseděli v baru. Poté jsem se přesunul na Radkovu druhou-tentokrát domácí párty. Moc lidí tam už nebylo, protože jsem dorazil celkem pozdě. Pokecal jsem se čechy a nepálci a poměrně brzo a rychle jsem se opil, takže si toho ani moc teda nepamatuju. Další dny mi šef v práci změnil směny a dělam od 12 (11) do 21 (22), jak který den. Je to jen provizorní na pár týdnů. Času mi ted na nějakou parádu opravdu nezbylo a vlastně se neudálo nic co by stálo za řeč. Po dvou týdnech se to ale vrátilo do starých kolejí

Na úterý 12.8. jsem si domluvil u kamaráda Toma běžkování na Snow Farmě, kde pracuje. Prý je to jedno z mála míst na světě, kde se da tedka vyrazit na upravené trasy na běžky. Lístek jsem objednal přes internet, takže cena nebyla tak závratná – celkem půjčení vybavení a den na upravených trasách vyšel na 45 babek. Ráno mě Tom vyzvedl ještě s jednou kolegyní firemním Vanem a dali jsme se do stoupání. Cesta trvala celkem dlouho, protože Snow Farma je ve výšce nad 1500 m.n.m. a Wanaka je nějakých 300m.n.m. Po nekonečném množství zatáček jsme konečně dorazili do střediska. Zapůjčil jsem vybavení a dal se do toho. Jelikož před pár dny konečně pořádně nasněžilo, tak většina tras byla otevřená. Na výběr bylo spoustu okruhů označených obtížností, ale ono to bylo všechno hodně easy, jakože snadné. Dal jsem si dva nejdelší okruhy do toho pár malých (celkem asi 30km) a kolem 4 jsme frčli dom. Lidí tam moc nebylo, takže jsem si tam jezdil většinu času v pohodě sám, jen snad pár reprezentací (Polsko, Japonsko...) tam ladilo formu na zimu.

Zbytek týdne par tak nějak uteklo.

V pondělí bylo nádherně a tak nějak jsme s Tinou nevěděli co dělat, tak jsem navrhnul, co kdybysme šli si půjčit kajak a vydali se na výlet na Ruby Island. Počasí bylo opravdu nádherné, na slunci mohlo být klidně přes 20 stupnů, nefoukalo, takže voda byla nádherně klidná. Cesta dle týpka na recepci měla být kolem 30 – 45 minut. My jsme si ostrov napřed objeli a tak nám to trvalo trošku dýl. Na ostrově je celkem dokonce plynový gril, který byl funkční. Prošli jsme si ostrov – může mít tak 200m na délku a 100m na šířku. Byly tam lavečky a různé vyhlídkové místa na Wanaku, na hory a na Roys Peak, pod kterým se ostrov nachází. Mít vlastní lod, tak by to nebylo špatné tam udělat nějakou grilovačku s přespáním. Půjčovat kvuli tomu lod se totiž cenově zas tak nevyplatí. Jinak teda musím při pěkném počasí doporučit. Na kajaku jsem byl poprvé a Wanaka mi zas ukázala, že nabízí opravdu hodně možností jak trávit čas.

Wanaka - květen 2014

První noc jsme přespali v obyváku a celý týden jsme pak obývali kamarádův pokoj, který odjel na dovolenou. Protože je to malý pokoj, tak jsem spal na zemi, ale šlo to. Čekali jsme, až se v domě uvolní jiný pokoj se dvěma postelema – což bylo další pondělí a Tina se tam přesunula a já až se vrátí kamarád z dovolené, tak se přesunu k ní do pokoje a budeme ho obývat společně. Je to sice trochu komplikované s tím přesunem a tak, ale snad to dává aspon trochu smysl. Tolik k ubytování.

V pondělí 5.5. jsem byl zalozit na bouldrovce s kamarádkou z čech, kterou jsem potkal v práci (je ze Zlína a známe se letmo od vidění ze Zlínské lezecké stěny) a v úterý po práci jsme se všichni ze starého ubytování (Tom, Noya, Lee, Ya, Tina a já) sešli v hospodě na koncertě – Lee je muzikant. Popili jsme, pokecali, vyfotili se – fajn večer.

Další dny se asi nedělo nic zajímavého, akorát, že ted v práci končím dřív, protože je období mimo sezonama, takže není tolik práce. To by mělo trvat asi cca. 6 týdnů, tak uvidíme – snad to počasí zas nebude stávkovat, tak jak už letos se to několikrát stalo třeba na sadech, či vinicích.

Na sobotu 10.5.14. jsem si naplánoval trek na jeden trochu možná neprávem opomíjený kopec tady ve Wanace– Little Criffel. Začátek treku je cca. 10km za Wanakou v Cardrona Valley (údolí). Na začátek treku jsem musel na kole a pak se ještě musela brodit řeka a pak už se jen stoupalo , protože kopec má skoro 1400m.n.m. Jedná se o celkem poctivé stoupání, ale není to nic hrozného, spíš dlouhé, pokud chcete až na vrchol. Trek, jak už je tradicí tady na NZ vede soukromým pozemkem, takže mezi ovcema. Už po cestě nahoru jsou krásné výhledy na hory se zasněženými vrcholky na druhé straně údolí a hlavně na jezera Wanaka a v dálce Hawea, město Wanaka, a hory v dáli. Trek je psaný na 3hodiny nahoru a musím přiznat, že to celkem sedí. Po nějakých 2 hodinkách se člověk dostane k rozcestníku, odtud je to na vrchol ještě nějakých 45min spíš po hřebeni. Na vrcholu je cedule a celkem pěkné výhledy do okolí, ale kdo nechce nemusí chodit až na vrchol, protože nejhezčí výhledy odtud nejsou. Škoda je jen jediná, že když jsem trek šel tak ty nejhezči výhledy na Wanaku jsem měl proti slunci a fotky tak stojí za starou bačkoru. Pak rychle dolů a domů a hurrá do práce. Jen dodatek – šel jsem to z parkoviště Larches carpark – je to blíž Wanace.

Na pondělí a úterý kdy jsem měl dny volna zas hlásili déšt, ale já jsem to hodil za hlavu a vyrazil do Pisa conservation area na chatu Meg Hut. Na začátek treku příjezd 20km s těžkým batohem na kole. Pak už jsem se vydal stoupat do sedla Tuohys Saddle a odtud na chatu. Počasí fakt nebylo dobré a občas pršelo, navíc jsem měl celkem krizi, takže se mi šlo dost blbě. Měl jsem štěstí, protože po příchodu na chatu se pořádně rozpršelo. Ja jsem si dal šlofíka a pak si rozdělal ohen v krbu, udělal něco k jídlu, chvili poseděl a šel spát. Vstával jsem na druhý den až po 11té, protože venku pořád pršelo. Jak přestalo, tak jsem zvolil směr hřeben s vrcholem Queensbury hill ( přes 1500m.n.m.). problem byl, že nad 1100mn.m. byla mlha, že bylo vidět tak na 10-20 metrů. A taky byl rozbředlý sníh a do toho začalo pršel a foukat. Šel jsem dokud mě to bavilo a pak jsem to otočil. Dle mapy jak jsem po návratu na chatu díval, tak jsem kolem vrcholu (Queensbury hill ) šel a došel i skoro na další (Mt. Allen), jen jsem o tom nevěděl kvůli mlze. Po návratu na chatu jsem udělal hned ohen a sušil věci, u toho jsem čuměl na seriál Přátelé na mobilu. Druhý den ráno byla zase mlha a zataženo a ja jsem spěchal zpět do Wanaky, protože ve 4 jsem měl být v práci. Takže honem dolů ke kolu a zpět.

Jinak myslím, že hory okolo a celkově místo musí být za dobrého počasí nádherné. Chata Meg Hut ač není nová, tak atmosférou a umístění u mě jednoznačně zabodovala a když se to podaří, rád se sem ještě někdy vrátím. Já měl smůlu na počasí a navíc jsem si z celého výletu dovezl nějakého bacila, takže se to snažím ted nějak přežít v práci do neděle, kdy mám pak tři dny dovolenou – chtěl jsem původně někam pryč, ale nebudu pokoušet zdraví.

V sobotu mě překvapili v práci přátelé z Německa Jorg a Ike – znám se s nima z práce, kde jsme trhali merunky. Mají před sebou poslední měsíc na Zélandě, tak už jen cestují a lozí. Navštívili mě další den a protože bylo hnusně tak jsme strávili celý den u mě v pokoji, kdy jsme čuměli na fotky a kecali. Druhý den oni byli zalozit na Hospital Flat, ale jsem jsem strávil den v posteli, protože jsem stale nebyl fit. V úterý jsem se ale už hecl a vyrazil s něma. Ráno slibovalo ještě jakžtakž slušné počasí. Zvolili jsme jedinou vícedélkovou skálu v okolí a dali se do toho. Klasický problém vícedélek je, že se občas ztratíte, což se stalo i nám, takže na řadu přišla improvizace. Do toho nám začalo pršet – no veliká paráda. Ono lezení vícedelkové cesty ve třech chvíli trvá, ale nakonec jsme našli slušné místo ze kterého se dalo slanit. Za deště jsme se pak vraceli k autu. Večer jsme s Jorgem vyrazili na pořádného Hamburgera do místního vyhlášeného Fast foodu. Někdo říká, že zde jsou Hamburgery lepší než v Oueenstownu (vyhlášený Fergburger) – ještě jsem z tama hambáča neměl, tak nemůžu porovnat, ale tady ve Wanace je moc dobrý. Taky aby nebyl, za ty peníze. Ve středu po ránu jsme se byli s Tinou rozloučit s naší kamarádkou Šhalou, která odjížděla a pak jsme se rozloučili i s Ike a Jorgem, kteří pokračovali na Severní ostrov.


Další dny asi nic speciálního. V neděli jsem se přesunul k Tině do pokoje a večer dorazil kamarád – čech Radek zpět z dovolené v Japonsku. V pondělí nás všechny tady ve Wanace překvapila sněhová nadílka – sem tam i 10cm sněhu. No my jsme s Tinou měli naplánovaný trip na Roys Peak (vrchol s nejlepšími výhledy okolo Wanaky.) Vyrazili jsme ráno na kolech k začátku treku. Část sněhu už od rána stačila roztát, takže se jelo celkem dobře. Trek byl spočátku beze sněhu. Asi sněžilo jen ve Wanace a velice blízkém okolí. Jak jsme postupovali vzhůru, tak sněhu přibývalo a šlo se hůř a hůř. Hlavně Tina mělo celkem problém. Tak ve 2/3 cesty už to pro ni bylo celkem těžké, sněhu už bylo občas i pod kolena, tak jsme se domluvili, že se vydá na cestu zpět a já budu pokračovat vzhůru. Byl to zatracený boj, hlavně protože jsem si zapomněl návleky – což byla chyba, protože sněhu přibývalo. Závěrečná část úseku vedle po vyfoukaném hřebeni. Občas to bylo hodně blátivé, takže 3kroky vpřed a 2 vzad a občas namrzlé, ale bojoval jsem statečně. Nakonec jsem tak po hodinovém boji od rozdělení s Tinou stanul na vrcholu – pokochal se pěknými výhledy a protože slunce rychle zapadalo a já měl jěště dlouhou cestu před sebou, rychle se vydal zpět. Zkusil jsem zpočátku trošku jinou cestu a to byla chyba – brodil jsme se pěkný kus cesty po pás ve sněhu . Pak zas bláto a led. No a pak už jenom sníh po kolena, takže pohoda. Dole u kol na mě čekala Tina. Do Wanaky jsme dojeli už za tmy. Jinak tady parádní den a zažitek a taky ty výhledy:-) .

V úterý ráno jsem zkusil upéct frgály a myslím, že se aj celkem povedli, odpoledne jsem se pak potkal na stěně s kamarádkou Verčou ze Zlína, spolu s ní tam byla její kamarádka, taky někde od Zlína. Zalozili jsme a večer jsem ještě vyrazil na malou Zlínskou párty, kdy jsme se sešli ve 4 u Bravoše a Verči doma. Zbytek týdne jen taková prokrastinace a tak. Na další dny hlásili pěkné počasí, tak na pondělí jsem naplánoval Grandview Creek track, který začíná u jezera Hawea. V pondělí ráno ale bylo počasí uplně jiné než říkala předpověd. Bylo mlhavo, pošmourno, ale já moc dobře věděl, že tohle je pouze a jen inverze, tak jsem i tak vyrazil. Byla sice kosa jak prase, ale po nějakých 2hodinách a 35km v nohách jsem dorazil na začátek treku. Po cestě jsem ztratil jediný klíček od zámku na kolo co jsem měl, takže budu muset koupit nový zámek. Kolo jsem tedy schoval do křoví a vyrazil. Po nějakém ujitém kilometru se duchna protrhavala a začalo vykukovat slunce. Po dalším stoupání vzhůru jsem vyšel z mraků a užíval jsem si nádherný slunečný den a výhled na okolní kopce v údolí, navíc ta změna teplot – z trika, mikiny a bundy jsem šel jen do trička. Nádhera. Trek nekončil nikde na vrcholu, ale v místě kde by měl být nejhezčí výhled na jezero Hawea. Ten jsem kvůli inverzi neměl, ale to mě ani za mák nemrzelo, páč scenérie s mraky podemnou a okolníma horama bylo přímo fantastická, jak z pohádky. Všude kde jsem se jen podíval mraky a hory. Udělal jsem pár fotek a upaloval dolů, páč se začalo stmívat. Ke kolu jsem dorazil tak tak. Na cestu zpátky po Hawea River tracku jsem mohl zapomenout – byla tma a bylo by to nebezpečné, tak jsem to vzal po silnici. Bezpečně jsem byl pak za hodku a za tmy doma. Celková bilance, 62km kolo, 13km trek a převýšení treku bylo 700m – ráno, když jsem vyrážel, jsem ani nepočítal, že by to mohlo tolik. Večer jsme ještě pak s Radkem zhlédli nový díl Game of Thrones. 

Nadruhý den jsem se vydal hledat klíček – takže zpátky k jezeru Hawea, nebo spíš k místu kde jsem zjistil, že mi chybí, ale nenašel jsem ho a do toho se mi pokazila zadní brzda (kterou jsem si nechal zpravit 4 dny předtím). Navečer jsem ještě vyrazil na stěnu abych nevyšel úplně z formy :-).

Wanaka - duben 2014

Na začátku dubna jsem se domluvil s týpkem Petem, kterého jsem potkal v práci na lezení na Hospital Flat – celkem velké oblasti pro sportovní lezení nedaleko Wanaky. Ráno jsme vyrazili na stopa. Moc se nedařilo, ale jel zrovna stejným směrem kolega z práce (Nick), tak nás vzal. Pete se ukázal jak slušný práskač a neměl problem s jakoukoliv cestou – dal snad 8+ na OS – jsem jenom čuměl, ale něměli jsme prúvodce, takže jsme spíš tak odhadovali obtížnost. Mě to moc nešlo, protože jsem den před tím zkusil 3hodinový trenink na stěně a tohle už bylo občas moc. Jinak oblast je to moc pěkná, dobře odjištěná, plná lezení po lištách. Připomínalo mi to Rabštejn.

Na 11.4 - Hawea River Track, která končil u jezera Hawea. Celý track (na kole) byl suprový, šotolinka, nebo polní cesta okolo řeky a do toho nádherná podzimní scenérie. Jezero Hawea je o trošku menší než jezero Wanaka, ale je zase hlubší. Já jsem pokračoval okolo jezera po Gladstone Track. Musím říct, že jsem byl nadšený, protože scenérie okolo jezera (hory) je podobně nádherná jako u jezera Wanaka, ale nebyli tam téměř žádní lidé, prostě klídek. Určitě se sem ještě brzo někdy vrátím.

Další dva týdny byly v práci busy, protože byly Velikonoce a taky letecká show, která se tady koná jednou za dva roky a taky jsem měl cosi s rukou, tak jsem se šetřil. Jen jsem chodil před prací sednout k jezeru a učit se. Další dny jsme se bohužel dozvěděli, že na začátku května budeme muset vyklidit celý byt, takže jsem se dal do hledání ubytování. Snad to co mam dohodnuté klapne. 

V pondělí 28.4.14 nás tady všechny po ránu překvapil sníh na vrcholcích okolních hor. My jsme měli v plánu s Tinou (můj flatmate) někam vyrazit. Ona si vzala dva dny volna v práci. Ráno tady dole pršelo, tak jsme zůstali doma. Po obědě se udělalo trochu líp, tak jsem dostal nápad jet stopem na Roys Peak – což je poměrně vysoký vrchol s dlouhým výstupem. Auta nám moc nezastavovaly, tak jsme změnili plán a vydali se na Mt. Iron, který je kousek na Wanakou a z něj jsou taky krásné výhledy. Sice jsem na něm byl 3dny předtím, ale ted po pár dnech se počasí kompletně změnilo. Nabízel se nám úplně fantastický pohled na pocukrované hory okolo. Škoda jen špatného světla, že jsme nemohlu udělat lepší fotky. Takové věci si musíme uložit do hlavy – vyfotit moc nejdou.

Na druhý den jsme si domluvili Arrowtown. Město proslavené z období zlaté horečky a zachovalým centrem ve stylu starých zlatokopeckých časů. Ráno jsme vyrazili na stopa, protože město je aspon 60km od Wanaky. Moc se nám nedařilo, ale nakonec jsme stopli dvě auta. To první nás hodilo na lepší stopovací místo ve Wanace a za chvíli zastavila paní s dcerou, které vyrazili na týdenní výlet po east coast. Prý snad mají děti prázdniny.

 

Do Arrowtownu, který je bokem od hlavní cesty, už jsme museli dojít pěšky (cca.4km) – tam už se stopování nezdařilo. Co se ale zdařilo bylo počasí – sice hlásili deštivo a zamračeno a nakonec bylo skoro úplně jasno. V Arrowtownu bylo mrtě lidí, tak jsme hned vyrazili do podzimní přírody. Já, jakožto milovník Chřibů (které jsou na podzim úplně fantastické a stromy přímo hrají barvami), jsem z toho na zadek nesedl, ale i tak tam bylo dobře. Prochodili jsme i centrum a navštívili památník a vydali se zpět. Potkali jsme tam kamarádku Tiny, s tím že by nás večer vzali zpět do Wanaky, ale že ještě jedou do Queenstownu. Nakonec se v tom Q-T zasekli zasekli, tak jsme stopovali skoro už za tmy zpět. Měli jsme celkem štěstí, brzy nás vzalo auto s dvěma týpky z Rakouska na dovolené. Arrowtown je pěkné město, ale měst s podobnýma památkama je v Otagu a na West Coastu hodně (píšu jen místa kde jsem na ně přímo narazil a prošel si je) – prostě je to pěkné, ale určitě ne MUST SEE a navíc těch lidí tam...

Další den jsem pokračoval v nastoleném trendu a vzal kolo a objel si okolo jezera Outlet Track a další – kochal jsem se zasněženými vrcholky v dálce a luxusním počasím.

A hned další den Upper Clutha River Track, který vede okolo řeky Clutha a zpátky po Newcastle Tracku, který překvapivě vede po druhé straně řeky. Ráno sice byla pěkná kosa, ale jinak nebe bez mráčků, a protože je pokročilý podzim, tak stromy nabízeli nádherné představení barev, co si více přát. Řeka Clutha je jedna z nejdelších na Zélandě (už jsem o ní psal hodně dříve) a opravdu vzbuzuje respekt. Začátek byl takový nahoru dolů a pak už jen pěkně po stezce až do Luggate, kde je most, přes který jsem se dostal na druhou stranu řeky a vracel se po Newcastle Tracku. Je hodně podobný Upper Clutha River Tracku, možná není občas tak upravený ale jinak paráda. Celou cestu mě doprovázeli dvouplošníky nad hlavou, které startovali z nedalekého letiště.

Další dva dny (sobota a neděle 3.-4.5) balení věcí a přesun na novou adresu – společně i s Tinou. Tina půjčila auto v práci, tak to šlo celkem hladce.

Wanaka - březen 2014

Další dny jsem tam nějak odpočíval a nechal se ostříhat – zrovna tam pracovala češka Bára, která odjíždí z Wanaky za 2 týdny – po dlouhé době jsem pokecal s někým česky. Taky jsem si projel nějaké trasy okolo na nově koupeném kole. Snad něco vydrží, protože mu dávám celkem dost zabrat. 

V pondělí (17.3.14) jsem si naplanoval na volný den návštěvu Puzzling Worldu nedaleko bydliště. Je to taková turistická atrakce, která se skládá z velkého bludiště, neboli labyrintu (The Great Maze) – ve kterém se dá klidně hodinu i víc strávit – cílem je navštvívit každý roh (4 rohy) bludiště a nakonec najít zase start. V popisu píšou, že je v bludišti celkem 1,5km stezek, nebo jak to nazvat, ale lidi obvykle nachodí mezi 3-5km. Dále tam byly atrakce jako Hologram Hall, kdy na zdi byly obrazy a při správném úhlu se jevily jako 3D, dále šikmý dům, kdy tam vypadalo, že voda teče vzhůru apod., pak místnosti plné iluzí – levitující koule apod....atd....no bylo tam toho hodně. Jinak stránky - http://www.puzzlingworld.co.nz/attractions.html .

Pak jsem valil dom a chtěl si zkusit udělat kynuté sladké knedlíky,které se mi jako tradičně moje kynuté věci nepovedly. Těsto pěkně vykynulo, ale bylo šíleně lepivé a knedlík my z toho vymodelovat nešel. No když už nic, tak sice to moc nevypadalo, ale jest se to dalo. Pak rychle na stěnu a večer jsme valili s Flatmates do pubu. Kamarádka Alex se chystala odjet, tak jsme aspon jestě někam vyrazili. Vybrali irský pub Fizpatrick a naneštěstí byl zrovna Den svatého Patricka, takže hospoda praskala ve švech. Tam byl i Izraelský pár co tady s námi bydlí,takže jsme se tam sešli v celkem hojném počtu. Co tedy musím vyzdvihnout, tak je band co tam hrál, člověk by čekal – nějací místnáci, ale borci byli celkem vyhraní a hodně slušní hudební - no nádhera poslouchat. Domů jsme šli v dešti a ještě chvíli poseděli s partou Izraelců u nás před domem.

Na druhý den (18.03.14) jsem chtěl dát jeden pořádný celodenní track, ale z okna jsem viděl, že po přechozím deštivém dnu jsou vrcholky kopců v mlze, tak jsem změnil plány, vzal kolo a vyrazil obhlédnout jinou lokalitu.Vzal jsem to kolem jezera Wanaka po cyklostezce okolo jezera, kdy jsem dojel až na Hospital Flat – to je celkem velká lezecká lokalita tady. Obhlédl jsem pár lezců – skoro všechno to byly nějaké horoškoly a tak nějak lehce zmapoval terén a vrátil se kousek k Diamond Lake, zamkl kolo, zvolil tu nejtěžší a nejlepšá variantu tracku a vyrazil vzhůru. Jezero žádný diamantový odlesk nemělo, ale možná se tak jmenuje spíš, kvůli svému tvaru. Na vrcholu kopce byl totálně úžasný výhled na okolní hory a jezero Wanaka. Navíc v tom počasí – prostě kouzelné. Pak už jsem pádil domů. Ještě jsem po cestě odlovil pár kešek – vydařený den. Cca.50km na kole + 3hod. Track, do toho nádherné počasí.

Další dny spíš taková zívačka a odpočinek. V pátek (21.03.14) jsem zaskypoval s Ivou, dozvěděl se nové věci, zjistil, že něco už nebude jak dřív.... hodil jsem to za hlavu a vyrazil na Roys Peak – co se taky dalo dělat...Roys Peak – vrchol přes 1500 mnm nad Wanakou – pravděpodobně s nejlepším výhledem na všechnu tu nádheru okolo. 

Ono téměř všechny nejkrásnější fotky Wanaky, pohlednice a podobně jsou nafocené z tohohle místa a já musím dát za pravdu. Odměnou za veliké převýšení byly nádherné výhledy do okolí na jezero, hory všude okolo... Musel jsem sebou hodit, protože ve čtyři jsem začínal v práci. Nakonec se mi to podařilo zvládnout snad za 2,5 hodinky tam i dolů (píšou 6 hodin), ještě jsem z vrcholu zavolal Janě ohledně auta – s tím, že ho odkoupí. Náročný den jsem završil pátečním busy dnem a prací do půlnoci :-). 

V něděli jsem se vydal na kole objet nějaké trasy (Beacon Point...) a taky k jednomu šutru, na kterém jsem si luxusně zabouldroval... nejlepší je, že je tak 10min jízdy na kole od domu. V pondělí jsem měl volno, tak ráno nasedl na kolo, sbalil lezečky, svačinu a vydal se prozkoumávat další boudrové oblasti okolo. Je jich tu několík – škoda jen, že nemám bouldermatku (matračku). Taky jsem trošku prozkoumal další příležitosti k lezení – ted jen někoho s lanem – ja si ho nebral na NZ :-( . Večer jsem dorazil domů s prolezenými prsty a na tachometru 50km. Luxusní den.

Přidat popisek

Další den bylo hnusně, tak jsem akorat měl schůzku s novým flatmatem, protože Sebastien Francouz) odletěl a místo něj tu byl Ital Lucca a ten v pondělí pokračuje dál v cestování – nechce tady na NZ být v zimě. Nový flatmate je Tina a je to dívka z Tajwanu, tak snad chvíli vydrží a nebudu muset hledat někoho dalšího za 2 týdny. Večer jsem pak vyrazil na pokec s čechem Radkem, co tady už dlouho bydlí.

Středa slibovala parádní počasí, tak plán byl jasný. Minaret Burn Track. Nádherný track 25km od Wanaky okolo jezera. Dojel jsem k opuštěné pláži Colquhouns Beach CA – dalo se pokračovat dál, ale mě tlačil čas, protože v 4 pm jsem měl být v práci. Všechno klaplo jak mělo. V nohách 70km a hurá makat. Určitě se tam ještě vrátím, protože místo to bylo kouzelné a bez lidí.

Další dny jsem když bylo hezky vyrážel objíždět trasy v okolí nebo na bouldrovku – občas nepřálo počasí a tak nějak jsem prokrastinoval do středy, kdy si dal dvě totálně luxusní trasy na kole – Outlet Track – okolo řeky Cluthy do Albert Townu a úžasný Deans Bank Track. 12 km plných klopených zatáček, stezek mimo les i v lese, skokánků a různých záludností. Připojuji zde oficiální video a doporučuju se podívat. Deans Banks Video

Jen abych to tady vše zhrnul – pracuji od 4 pm do půlnoci od středy do neděle.(pondělí a úterý mam volno, ale skoro pokaždé je v tyhle dny hnusně :-( ) Snažím se každý den pěkného počasí využít k nějaké aktivitě, at už kolu, treku, geocachingu, boulderingu... Občas zajdu zabouldrovat na stěnu. Do toho se snažím učit každý den aspon chvíli angličtinu – i když se mi to úplně nedaří :-( ...Asi musím zvolit tvdší režim :-) .

Motatapu Track 11-13.03.14

Na druhý volný weekend jsem si naplanoval 4-denní Motatapu Track (11-13.03.14). Vtip je v tom, že na track jsem měl jen 2 dny. Ráno po práci jsem trochu zaspal a na stopa směr Queenstown jsem šel až před oběděm. Celkem jsem se načekal, ale nakonec mě vzal australský pár co tu pracoval/dovolenkoval. Jelikož jsem potřeboval do Arrowtownu, tak jsem vyskočil u odbočky a vydal se pěšky do Arrowtownu (cca. 6km) s tím, že zkusím někoho stopnout, což se mi i povedlo a za chvíli jsem jel se zedníkem co zrovna jel něco zařídit. Dal mi i pár tipů na cestu, takže pohoda. V Arrowtownu tuny turistů a autobusů, tak jsem z tama upaloval pryč jak jen to šlo. Navíc mě celkem tlačil čas, mohlo být tak po jedné hodině a na první chatu jsem to měl tak 9 hodin cesty. Ještě jsem musel překonat 15km úsek cesty pro auta 4x4 (4WD), kdy se brodili řeky. Jel okolo týpek, tak jsme zkusil mávnout a prý jede jen kousek, ale neváhal jsem a užil si parádní jízdu řekou, kameny...super co tyhle auta dokážou. Škoda byla jen, že to za chvíli skončilo a já musel pak po svých. 

V Macetownu, kde končila 4WD (4x4) cesta a oficiálně začínal Motatapu track, jsem ještě potkal skupinku dánských turistů s průvodcem. S tím jsem pokecal o tom, že Macetown byl v době zlaté horečky město s 500 obyvateli. Ted jsou tam dvě vzorové chatrče a po nějakých stavbách co tam byly není ani památky. Ani ted se mi pořád tomu nechce věřit, že kdesi v pustině bylo takové město.

Pak jsem se dal na pochod. Celý Motatapu track je téměř pořád nahoru a dolů, kdy se výjde do míst okolo 1200 m.n.m. a pak se klesá zas do nějakých 700 m.n.m. Já se na to nějak před začátkem tracku nepodíval a byl jsem celkem překvapen. Taky mě překvapila kluzká suchá tráva, takže jsem se nesčetněkrát ocitl na zadku nebo mi to párkrát ukouzlo i nad srázem, ale jsem celý, takže pohoda - žádná hrůza. Horší bylo, že jsem doma zapomněl polovinu jídla, tak jsem celý track byl na arašídovém másle, toustovém chlebu a těstovinách na večeři :-D . Počasí přálo a za pár hodin, někdy po osmé, jsem byl na chatě (Roses Hut). Tam jsem se potkal s kiwačkou z Wanaky a pak němec a američan co šli Teararoa Trail ( http://www.teararoa.org.nz/ ) - američan dokonce šel ze severního ostrova a mladý němec šel jižní ostrov. Americký postarší chlapík (omlouvám se, nepamatuju si jméno) několik roků učil v Nymburce angličtinu, tak povykládal nějaké zážitky z Česka (překvapil i češtinou) a taky se rozvykládal o tom jak v roce 2010, tak nějak z ničeho začal s dlouhými traily (tracky). Že šel už nějaké v USA co měli 3000km a tak. Zajímavé. 

Ráno jsem se po rozednění vydal hned na cestu – měl jsem před sebou celý den cesty – průvodce hovořil o 11-13hodinách. Opět jak den před tím, stoupání do sedla a pak prudce dolů a pak znova. Naštěstí bylo nádherně a výhledy fantastické (údolí s řekou Motatapu, v dálce jezero Wanaka s ostrovy, okolní štíty. Trasa taky vedla hodně po hřebenu, takže výhledy na obě strany hor... hřebenovky mam nejradši. Potkal jsem dalšího Trailaře – němec co šel jižní ostrov. Dobrý pohodář, dobrou půlhodinu jsme prokecali. Okolo chaty Highland Creek Hut jsem jenom proletěl a pokračoval směr Fern Burn Hut. Tam jsem po páté a nakonec jsme na ní byl sám, takže celá chata jen pro mě :-). Ráno za rozbřesku jsem vystartoval na zbývající úsek. Ve 4 opoledne jsme měl byt v práci. Za 3 hodky jsem byl u cesty u jezera Wanaka a do Wanaky (města) jsem to měl nějakých 15km. Tady moc auta směrem Wanaka nejezdili, ale když jelo, tak jsem zkusil mávnout a hned druhé zastavilo. Takový minibus, který vezl turisty z Australie a UK na okružní cestu po Wanace. Dobře jsem pokecal s týpkem z UK – zval mě do Bristolu a že do Anglie se prý určitě mám podívat :-)...tak uvidíme co bude. Doma jsem vyřídit nějaké maily a pak valil do práce.

Motatapu Track – pěkné místo, ne uplně top track s fascinujícími výhledy, ale určitě stojí za to – jako plus bych dal i chaty, které jsou moc pěkné a nové (2006-2008). Nemam toho nachozeného zatím tolik, abych mohl porovnávat.. Někdě jsem viděl i článek jak to šli s dětma. No občas jsem měl co dělat na kluzké trávě abych nezhučel někdě do údolí, takže s dětma nevím nevím. Heslo tracku se stalo: Kde nesmím uklouznout, tam zakopnu :-D. Dá se to zvládnout za dva dny.