Práce na meruňkách a život v Roxburghu

V sobotu v podvečer jsem si po nákupu v místní Supermarketu dal track po cyklostezce podél řeky Cluthy z Roxburghu do našeho sadu s merunkami, který leží hned vedle ní. Už se nemůžu dočkat, až pořídím kolo, nebo si ho někde půjčím a projedu si ji celou. Večer k nám do ubytka přibyl nový týpek ze Švédska - jmenuje Freddy – milovník rybaření. Jinak od začátku tady s námi bydlí (3dny zpět) němci Felix a Nanke. V neděli ráno se začínalo až v 10, takže jsem si před začátkem prošel celý sad a udělal při překném raním světle pár fotek a navečer po práci nás překvapili dva češi co se k nám nastěhovali – Tom a Nela z Prahy. Jsou tady na Zelandě už 9 měsíců, takže oproti nám už celkem matadoři. Hned nám dalí pár dobrých tipů.

Tak ted jen lehce krátce k meruňkám. Ráno, protože bydlíme přímo v sadě, příjdeme do míst, kde jsme den předtím nechali žebříky a dáme se do trhání. Trháme do bagů do kterých se vejde tipuju kolem 5kg meruněk. Každý bag se vysypává do binu (velíka bedna na vlečce traktoru) kde je i počitadlo pro každého trhače, at je přehled kolik kdo udělal bagů. Plné bedny (na korbu se vejdou 2-4) odváží bud majítel John nebo jeho 20tiletý věčně vysmátý vnuk Jack. Meruňky se trhají tvrdé, dostatečně veliké a oranžové barvy. Kvalitu hlídá supervizorka Noelline. Taková lehce potrhlá pání (ale je v pohodě) kolem pětačtyřiceti, která už na sadě dělá 17 roků. Tak to jen krátce.

V pondělí nám rozdělili pracovní den na takové dvě poloviny – ráno a chvíli po obědě jsme trhali meruňky a pak jsme na jedno odpoledně přesli do malinkého třešňového sadu a trhali třešně. My s Janou s tím měli už zkušenosti, takže jsme věděli o co se jedná, ale všichni aspoň viděli ten rozdíl meruňky/třešně – trhání meruněk zvítězilo na plné čáře co do oblíbenosti.Večer pak dorazil američan Matt. Ještě bych zapomněl, že na sadě s námi dělají němci Jörg a Inke.

V úterý nás vyhnal z meruňkování déšt, ale něco se vydělalo, takže to zas tak zabitý den nebyl. Po práci se jen tak lelkovalo, všichni spali, tak jsem se stavil za němcem Jörgem na druhou ubytovnu, pokecali jsme a zahráli pinec. Zbytek večera jsme pak všichni češi hráli karty.

Další den bylo taky hnusně, takže ráno se do práce nešlo a čekalo se na lepší počasí. Aspon jsem dal zase pinec, tentokrát s němce Felixem. V jednu se pak šlo pracovat do pěti, takže opět aspon něco. Večer pak jsme hráli karty, kdy se k nám přidali němci Nanke a Felix a američan Matt.

V pátek (10.01) mělo pokračování další story s naším autem, ale k tomu se ještě dostanu. V práci jsme končili hodinku po obědě a kdo chtěl mohl jít ještě pracovat na třešních. Taky supervizorka Noelline, přisla s tím, že hledá 4 lidi na brigádu do packhouse (balička) na víkend, tak jsme job hned vzali (4 češi), takže víkend bude zase pracovní. Zpět k story s autem – Po brzkém konci v práci jsme s Janou jeli do Alexandry zařídit pár věcí, takže třešně, třeba někdy jindy :-) . V Alexandře do Toyoty, kde na nás od Silvestra čekalo nové víčko k chladiči a já jsem měl v plánu pořídit si tam kolo, ale tady v celém Otagu je tak bídný výběr (jen horské kola a navíc celkem šunky), že jsem pořádně nic nevybral a odjížděli jsme s nepořízenou - taky je problém s umístěním kola v autě, aby jsme nebyli v ohrožení. Ve městě svým autem byli i Tom s Nelou (ti dva češi co s námi pracují na meruňkách). Po ceště zpět už skoro v Roxburghu se auto začalo najednou chovat divně, blikali kontrolky a celkově se mi nezdálo. Myslel jsem že by mohl být problém s elektronikou. Auto jsem zkusil vypnout a znovu už jsem nenastartoval. No paráda – zrovna jsem se ten den díval, že bych možná pořídil novou autobaterii, protože ta co je v autě se mi už delší dobu nezdá. Naštěstí jel do 3 minut okolo z Alexandry Tom s Nelčou, takže pomocí startovacích kabelů jsem auto nastartovali a pokračovali do Roxburghu. Tam jsem přes výlohu zjistil, že typ baterie co potřebujeme nemají, takže jsem auto otočil a spěchal (měl jsme tak 35 min než mi zavřou obchod a tak 40 km cesty) zpět do Alexandry do Warehousu. Na předepsanou rychlost jsem moc nedbal a doufám, že mi teda nic nedojde. Stihli jsme to tak tak a honem baterku, koupil. Hned bych ji tam dal, ale na NZ není předepsana žádná povinná výbava, takže v našem autě kromě heveru, klíče na kola a rezervy nic víc není (takže ani blbá desítka klíč, kterou bych povolil baterku a kontakty). Cesta do Alexandry proběhla celkem v klidu, ale při příjezdu do Roxburghu přímo do centra mi auto najednou chcíplo (což je na nic, protože to může značit problém v alternátoru), takže jsme dojeli akorát na parkoviště naproti supermarketu. Zrovna se tam loučil nějaký chlapík se synem a vnučkou. Ten nám půjčil nářadí, které nám pak věnoval s tím, že toho má plnou garáž. Taky pak dodal, že prý se máme stavit, když budeme mít nějaký další problém (pořád si z nás dělal srandu, že říkáme minus a plus – tady mají negativ a pozitiv). Zdárně jsme pak dojeli domů. Ted jenom doufáme, že to nebude ten alternátor. Byl to alternátor...ale o tom až jindy

Nadruhý den v sobotu jsme vyrazili na brigádku do Packhousu – po krátkém bloudění jsme to našli. Vyfasovali jsme modré firemní polokošile a mohlo se začít s tříděním meruněk. Stáli jsme u pásu (každý měl svůj, ráno se daly zvládnout i dva pásy najednou) a třídili na horší meruňky pro domáci trh, pěkné pro export a odpad. Každé 2-3 hodinky byla pauza na čaj nebo kávu, která hlavně v odpoledních hodinách, kdy pásy jeli tak rychle, že je skoro ani ve dvou na pásu nestíhalo, přišla vhod. V osm večer jsme uplně vyštavení jeli dom. Nedělě zase brigáda v Packhousu, tentokrát jen do pěti, ale i to bohatě stačilo, protože jsem si stoupl k nejrychlejší lince a měl jsem dost. Navíc po práci jsme nemohli nastartovat, takže startovačka opět přes kabely. Večer pak přibyl další čech na trhání meruněk, ale čech – to není to pravé slovo, protože konečně i někdo z mého kraje – Tom ze Zdounek – cca. 30km od Napajedel. V pondělí ráno pršelo, tak jsme jeli do servisu do Alexandry (opět start přes kabely).Cesta proběhla hladce, kousek za Roxburghem nepršelo a krásně svítilo sluníčko a navíc jako bonus byly zasněžené vrcholky vzdálených kopců (nad 1000m.n.m.). Zaparkoval jsem u servisu a s puštěným motorem a čekal na Janu než to vyřídí v servise. Za chvíli vyšla a že mám zajet do garáže. Jak jsem najížděl do garáže tak motor zhasnul a setrvačností jsem přesně dojel pod zvedák. Tomu se říká timing. Nebudu to protahovat. Prý alternátor je uplně v háji a nabízeli nám nový za 600babek a to bez práce! Trvali jsme na tom, že nový je pro nás moc drahý a nakonec někdě sehnali použitý a i s prací to bylo za cca. polovinu. Ještě jsem po návratu ze servisu stačil chvíli meruňkovat. Večer pak pivko a s Tomem. Ve středu jsme trhali třešně, ale stromy nebyly moc extra. Taky dorazili další češi – Tom a Žaneta z Náchoda. Už jsou tady tři Tomášové :-) . Ve dvanáct byl konec, tak jsem volný čas využil k pooblédnutí oa objednání nového mobilu na internetu. Tak snad brzy příjde a něco vydrží. 

Odpoledne jsme pak dali s Tomem (Zdounky) track na protější kopec. Bylo to celkem obtížné, protože jsme překonávali celkem dost velké převýšení (800m) na malém prostoru. Šlo se v ohradách mezi krávama a ovcema – jak jinak. Nahoře foukal tak silný vítr že se nedalo ani stát, ale našli jsme takové pěkné místo v závětří za skálou s výhledem na celý Roxburgh včetně našeho sadu, který byl téměř přesně naproti za řekou. Dali jsme vrcholové pivko, chvíli poseděli a šli dolů. Po cestě zpět nás vzal Freddy – zrovna jel z ryb.

Na pátek mělo pršet a tak jsme si s Janou naplanovali výlet do města Dunedin, které může být tak 150km od Roxburghu. Předpověd se nemýlila a ráno bylo typické aprírové počasí, kdy se během minuty uplně změnil ráz počasí. V Dunedinu to nebylo jiné každých 10 minut. Silný vítr/slunečno/zataženo/silný déšt a tak pořád dokola. Po návštěvě informací jsme se první vydali na nejstrmější ulici světa – Baldwin Street. Na první pohled byla opravdu fascinující. Auto jsme radši zaparkovali bokem a jen si ji vyšli. Má kolem 35%. Byli tam odvážlivci co se ji vydali vyjet za mokra, ale skončili v poslední pasáži pod vrcholem a museli ji celou couvat dolů – tak, ale auto otočili a se zpátečkou ji vyjeli. Další byla návštěva čokoládovny Cadbury. V Evropě to není moc známá značka, ale ve zbytku světa je to poměrně známá čokoládovna. Byla to zajímavé (prohlídka vedla za provozu čokoládovnou) a průvodce (oblečený jak z pohádky) říkal jistě spoustu zajímavých věcí, ale já jsem mu skoro bohužel nerozumněl. Po čokoládovně náš čekalo vyhlášené Dunedinské nádraží. Moc pěkná budova – viz. foto, ale nadruhou stranu, takových máme v evropě spousty, takže pro mě i trošku zklamání. Co mě ale rozhodně nezklamalo bylo Otago Museum. Škoda, že jsme si na něj nechali jen hodinu času, protože tohle pro mě bylo to nejlepší z Dunedinu. Vstup byl zdarma a hned za recepcí panel o Edmundu Hillarym (první člověk na Everestu) + cepín se kterým byl na Everestu. S tímto Zelandským hrdinou jsem se v muzeu ještě párkrát setkal. Muzeum bylo 3-patrové a každé patro mělo několik oddělení. Jedno patro se věnovalo Maorské a Polynéské kultuře. V půlce jednoho byla výstava motorek od roku 1900 do současnosti. Našel jsem tak i jednu Čezetu. 

Čezeta

Jinak byly zastoupeny většinou věchny velké a známé značky. Další odělení byly zvířata Nového Zélandu, současné i vyhynulé (vyhubené), třeba pták moa. Muzeum bylo úžasně propojené chodbama a mělo různé skoro skryté pasáže, kdy jsem se párkrát vydal do dvěří, které byly skoro přehlédnutelné a objevil jsem mezipatro věnované lodím, kdy tam bylo vystavených tak minimálně 20 modelů lodí od plachetnic po zaoceánské lodě - do nejmenšího detailu zpracované), klidně i dva metry dlouhé. Ještě jsek stačilo na rychlo mrknout na další výstavu zvířat pod střechou a muzeum zavíralo. Prošli jsme se ještě po okolí a všechny budovy okolo muzea a domy patřily univerzitě. Ted jsou prazdniny, tak jsme moc studentů nepotkali, ale ve školní rok to musí být mazec. Po cestě zpět počasí pokračovalo ve střídání deště a slunečna. Kousek od Roxburghu jsem si ještě dal takový kratší track (Horseshoe Bend Track), který vedl ke starému pěšímu mostu postavenému v roce 1913 přes řeku Cluthu. Některé desky byly strouchnivělé a některé vyměněné, ale občas člověk neměl uplně nejlepší pocit, když viděl pdo sebou nebezpečnou Cluthu a slyšel praskat pod nohama prkna.

Více fotek rajče