Mezi Vánoci a Novým rokem

Den před Štědrým dnem jsme večer po práci sedli s lidma z kempu, dali jsme nějaké pivka a kecalo se, takže pohoda.

No a další den byl Štědrý den – tady to není nic zvláštního, svátek to není, takže se šlo normálně do práce. Občas nám zapršelo, ale prvni pracovní štědrý den v mém životě jsem zvládnul :-) . Večer jsem vyrazil zaskypovat s Ivou do Alexandry a pak další večírek s lidma z kempu, tentokrát ve větším počtu. Celkem dobře jsem pokecal s němcem Robertem z Frankfurtu, než se pak opil z Whiskey no a všechny nás bavil už z odpoledních hodin opilý kiwák Linzie. Nadruhý den ráno jsme se vydali do Roxburghu za kamarádkama Janou a Mary, které jsme znali v Blenheimu. Ty bydlí v domě s partou Argentinců, kteří makají na třešních. Holky měli udělaný bramborový salát a řízky.

To byla jak pohádka! Po dlouhé době konečně zas pořádné jídlo. Protože byt byl celkem plný lidí přesunuli jsme se do místního kempu, kde je společenská místnost. U kempu je malá farma a tak jsme tam krmili zvířata, ovce, kozu, poníky, pak jsme šli do města na procházku. Večer dojela majitelka kempu – ta samá osoba, která vlastní nemovitost, kde bydlí Jana s Mary a holky domluvili, že můžeme nakrmit 4 jehňata z lahví (přisli o matku), to bylo kouzelné jak hltavě cucali lahve (viz. galerie rajče). V společenské místnosti jsme pak kecali a využívali free wi-fi. Večer se tam pak objevil jeden němec, co v kempu bydlel, tak se s ním pokecalo a zajímavé bylo hlevně jeho povídání o svém stopu přes Irán a taky o těžkostech Iránských žen.

Druhý den (26.12.13) jsme se vydali v Roxburghu i s Janou a Mary na místní Grovers Hill Track. Šlo se pěkným lesíkem, až jsme došli na pláž u řeky Cluthy. Pak jsme pokračovali přes golfové hřiště, kde jsme ztratili cestu. Natrefili jsme na jednoho starého pána (golfistu), který pak pomalu nebyl k zastavení v mluvení, až sám sebe okřikoval, že už má přestat mluvit. Cestu nám ukázal a hodně nám kladl na srdce, že nemáme nikdy chodit do řeky Cluthy co teče přes Roxburgh nebo v ní plavat, že je to snad prý sedmá nejnebezpečnější řeka na světě co do úmrtí. Osobně bych řekl, že řeka vypadá velice přátelsky (a ta azurová barva!) a uplně klame tělěm. Je poměrně hluboká s velice silným zrádným proudem. Po tracku jsme zašli ještě do města na hamburger a na zmrlinu a jeli jsme s Janou zpět do Alexandry. Pak už byly normální pracovní dny, takže se třešňovalo. Je to celkem sranda o vánocích sbírat třešně :-) .

Na sobotu jsem měl v plánu po práci dát si takový krátký Track nad kemp, ale hned za kempem jsem si nebyl jistý kam se dál vydat, protože to nebylo nic oficiálního nebo značeného. Zrovna tam byl nějaký starý pán celý v zelených monterkách, tak jsem se ho zeptat a on na mě že se tím směrem chystá a že mě tam sveze autem. Říkám si OK, jde sice z něj strach, ale co by ne. Chlapík přepnul auto do režimu 4x4 a už se jelo. Dozvěděl jsem se akorát, že se tam chystá nové místo pro třešně a že je z Aucklandu a to bylo všechno. Po příjezdu na náhorní plošinu z něj vypadlo, že tam chce přespat ve stanu a pak vystoupil z auta ukázal mi at jdu za ním. V první moment mi uplně zatrnulo, vypadalo to, že má v ruce nůž, ale pak jsme se podíval pořádně a byly to klíče od auta. Chtěl mi jen ukázat pěkný rozhled do krajiny. Pak jsme se rozloučili a ja pokračoval dál nahoru na kopec. Tak nakonec se zase ukázalo, že strach je většinou větší než nebezpečí samo.

V pondělí pršelo, tak se start pracovní doby přesunul na dvanáctou a pak to zrušili úplně. Honem jsme mrkli na počasí, kde neprší a snad jediný Lindis Pass (jeli jsme tama před dvěma týdny, když jsme přijížděli do Alexandry) byl v pohode. Takže jsme hned vyrazili. Měli jsme už dopředu vytipovaný celkem obtížný (veliké převýšení) Track na Lindis Peak. Trasa vedla jak je tady zvykem po soukromých pozemcích, což většinou znamená v ohradách, tentokrát plných ovcí a aby člověk nezapomněl, že je na Zelandě, tak přímo přes vrchol Lindis Peaku vedl plot. O Lindis Peaku si můžeme přečíst v brožuře, že poskytuje fascinující výhledy a musím souhlasit, všude kam oko pohlédlo byli hory, kromě směru na Cromwell, kde se zase modralo jezero Dunstan. Možná při lepším počasí by ty výhledy byly ještě lepší.

Nadruhý den byl Silvestr, což je stejně jak u nás normální pracovní den, takže se třešnovalo. Z práce jsme jeli do Roxburghu na párty. Po cestě ještě obligátní zastávka na jeden track (Butchers Dam Loop) ve Flat Hill Top 5 km za Alexandrou. Pěkná procházka nad přehradu, která ale budí dojem, že se jedná o jezero, ale poměrně chytře je tam vbudovaná hráz. Track vede i po téhle hrázi a lidem, kteří mají problém s výškama by tady mohli mít poblém.

Potom do kempu v Roxburghu, kde už na nás čekali Petr, Věrka a Tom (potkali jsme se v Blenheimu).Po nějakých zdrženích jsme se všichni (Já, Jana, Mary, Jana, Petr, Věrka a Tom) sešli v místním Pubu (hospoda) kde byla i speciálně pro tento večer muzika. Dva týpci tam pouštěli hudbu známých interpretů, ale bez zpěvu (Coldplay apod.) a do toho oni zpívali. Občas hodili nějaký normální vál jen tak do placu, třeba Katy Perry s jejíž interpretací by asi měli celkem problém a my zas s poslechem. Naštěstí nechali originál. Párty to byla poměrně zvláštní a z některých podnapilých kiwáků jsme neměli uplně nejlepší pocit. O půlnoci jsme si byli bouchnout šampanské před hospodu a kromě party dvanáctiletých děcek, jejichž rodiče byli uvnitř v hospodě jsme tam byli uplně sami. Navíc, protože je zakázaná pyrotechnika, tak jsme neviděli ani prskavku. Další zvláštností bylo další pokračování večera v hospodě, protože v 0:30 týpci muzikanti to zapichli a v 1:00 zavírala hospoda. Na Silvestra! My jsme se pak přesunuli na přes zastávku v místním backpackeru k holkám dom, kde měli Argentinci párty. Po cestě se k nám přidali ještě nějací lidé od holek z práce – Činani a Francouzska, jejiž jmeno jsem klasicky zapomněl. Dali jsme nějaké pivka zmizeli do kempu. To už bez Jany a Mary – ty zůstali už doma. Dali jsme ještě pár her karet a šli spát. Do nového roku jsem se vzbudil se slušným bolehlavem, tak jak jsem se ho trošku zbavil zaskypoval jsem s Ivou, zahrál stolní fotbálek a pinec s Petou a pak jak všichni ostatní, využil jsem wifi a zasurfoval si. Navečer jsme se přesunuli poblíž kempu do ubytování pro sběrače meruněk, na kterých od zítřka (2.1.14) začínáme. Ve čtvrtek a pátek jsme začali s meruňkama a po práci jsem využival po měsici volnou elektřinu, tak jsem třídil a upravoval fotky a dopisoval s měsíčním zpožděním blog.

Práce na třešních a život ve Fraser Domain :)

V pondělí (9.12.13) nástup v práci na osm, hodku jsme ale museli čekat než na nás měli čas - čekala tam s námi i francouzska Noellie. Po vyplnění papírů nás nečekalo trhání třešní, jak jsme čekali, ale protrhávání nektarinek (thinning) – smyslem je nechat na stromě jen velké kusy a udělat jim místo aby mohli v pohodě dozrát do dostatečně velkých rozměrů. Od Noellie jsme zjistili kde je kemp a po práci se tam přesunuli. Zezačátku jsme něvěděli co si o místě myslet, ale později, třeba za týden jsme si zvykli a já si tam pobyt celkem užíval i díky lidem co v kempu bydleli. Abych to popsal – jmenoval se Fraser Domain, platilo se 3 dolary/os./noc, s tím, že v kempu byly suché záchody a voda, kterou všichni pili ( po převaření), ale po natočení do čiré sklenice nebo PET se v ní dali najít celkem zajímavé plovoucí věci. Pokaždé jsem měl pocit, že jiné, ale aspon si každý vybral :-). No každopádně my jsme ji radši nepili a vozili si vodu z města nebo brali v práci – přístup k pitné vodě byl snadný, když člověk chtěl. Od těch dní se stalo heslo pobytu na Zélandu – go hard or go home – nápis na pánských záchodech a to platilo a platí doted. V úterý po práci jsme navštívili místní bazén – bylo to podobné jak v Blenheimu – žádné skřínky a žádné vykachličkované sprchy jak v ČR. Dobré byly bazény - venkovní měl 20stupnů, plavecký 27 (ale tipoval bych spíš tak kolem 25), dětstké bazén 31 -ten byl udělaný i pro dospělé s masážníma kravinkama a pak malý jen pro dospělé 38 stupnů s nějakýma masážníma blbostma. První navštěvu v bazénu jsme strávili jen v plaveckém bazénu, protože o teplotních rozdílech jsme neměli ani ponětí. Další návštěvy už po zjistění jak je to s bazény byly asi takhle – vlezl jsem do plaveckého ve kterém byla kosa a moc tam nevydržel, protože lákadlo teplejšího bazénu bylo moc silné, takže jsem nakonec skončil v tom 38stupnovém.

Ve středu (11.12.13) opět nektarinky a po práci jsme zajeli do servisu domluvit kontrolu auta (problém s chladičem). Obhlédl jsem si nedaleko od kempu takové zajímavé místo na track a po návratu z města jsem tam vyrazil. Toulal jsem se krajinou jak z Pána Prstenu mezi žlutou trávou a volně rozesetými skalkami. Zajímavé bylo, že i v téhle mrtvé krajině byly natažené ploty a občas jsem si vyhlédl nějaký zajímavý vršek se skalkama na který jsem se ale posléze nedostal, protože byl za ostnatým drátem. Každopádně nádherné místo s výhledy k Clydu a Alexandře – navíc při západu slunce.

Další dva dny bylo volno (čtvrtek a pátek) – čekalo se na dozrání třešní – ve čtvrtek ráno jsme dali auto do servisu a dali si krátky trek nad město Alexandra k hodinám (viz.foto na rajčeti) které tu mají ve skále. Něco jak nápis Hollywood v USA, ale tady jsou hodiny. Při návratu z tracku jsme zastihli Rogera (automechanik v servise) jak na autě zrovna makal. Za chvíli bylo hotovo a jeli jsme do bazénu.

Na pátek jsme naplánovali Prospect Hill Track (do práce se šlo, ale my to nevěděli, protože v kempu nám to zapomněli říct – ještě jsme se s lidma moc neznali.). Příjezd k tracku byl celkem oříšek, protože se jelo přímo v ohradě mezi krávami a ty se celkem pletly do cesty a pak k nim pribyla i cesta pro auta s náhonem na všechny 4kola. Ale zvládli jsme – dojeli jsme na místo a dali se na pochod. Čekalo nás celkem veliké převýšení, takže nic jednoduchého. Zpočátku se cesta klikatila mezi zelenými vršky a občas se šlo přímo mezi krávami v ohradě (krávy ve vyšších polohách vystřídaly ovce), pak po příchodu na náhorní plošinu se změnil ráz krajiny na žlutou trávu a malé volně roztroušené balvany a později pak balvany vystřídali velké kusy skal s výškou klidně i 10m (opět jak v Pánovi Prstenů). Ještě bych zapomněl na mlhu, která ten den byla a valila se vždy jiným směrem než my jsme šli, takže jsme v ni ani jednou neskončili. Zajímavé byly výhledy do krajiny, protože jsme převyšovali vše co bylo v okolí, takže rozhled jak na dlani a jako lahůdka – v dálce se zasněženými vrcholky Mt. Aspiring. Taková perlička k tomuto tracku - tady se DOC netrefil s časem - chyba byla, že dle tabule s trackem se šlo nahoru kratší dobu jak pak dolů. V praxi jsme si ověřili, že to má být naopak.

Od soboty nám začalo trhání třešní a v neděli zas skončilo, jelikož ještě nebyly stále dost zralé.V neděli dorazil do kempu český pár – Barča s Lukášem. Oba lezci, tak jsme měli stále o čem mluvit. Taky dělali na třešních, ale v jiném sadu.

Na pondělí, kvůli volnu padla volba na návštěvu Cromwellu (35km). Je to takové menší městečko, které žije hlavně díky místním dobrým podmínkám k pěstování ovoce. Však taky každého návštěvníka vítá plastikové ovoce v obrovské velikosti (viz.rajče) – je to až takový kýč, že dalo by se říct, že se jedná o nadčasové umění a když nic, tak to aspon pobaví. Pochodili jsme po obchůdcích, které byly zajímavě poskládané do takove skládačky s potučkem a navštívili Old Town (staré město) což bylo pár domů u řeky, které měly zachovaný a repasovaný styl westernových měst (v 19.stol. se zde těžilo zlato) – a pak se vydali k jezeru Dunstan na okraji Cromwellu. Po krátkém tracku podél jezera jsme jeli zpět. Po cestě ještě dvě zastávky. Sám jsem si dal krátky Walking track to Old Reservoir ze kterého byli moc hezké pohledy na Cromwell. Zastavili jsme pak ještě ve mestečku Clyde, kde je podobné Old Town jak v Cromwellu. Zaujala mě spíš místní knihovna (ve ktere nebyla jediná knížka) a místní bývalé nádraží.

Druhý den volna jsme využili ke krátké návštěvě Wanaky stopem. Před odjezdem jsem navštívil místní RecykloShop, kde jsem našel zajímavou knížku z roku 1985 se všemi národními parky NZ té doby s tracky a fotkama a knížka stála směšné 2 dolary a paní co tam prodávala jak jsem ji řekl, že jsem čech mi ji dala za dolar s tím, že ráda vaří svíčkovou a knedlíky. Kdo by to čekal od Kiwačky :-). Pak už se šlo na stop. Za chvíli jsme už jeli dodávkou s chlapíkem (Skot co tu žije už mnoho let) z Dunedinu, co rozvážel nějaké zmražené věci po okolních velkých městech. V Cromwellu nás zase vzali dvě fajn holky z Dánska co tu dělají nějaké vládní či jiné výzkumy. Ve Wanace jsme zařídili pár věcí, pochodili kolem jezera a jeli zpět. Mně se líbili místní hory, takže Wanaka je zapsaná v mých plánech na další návštěvu a na nějaký pořádný track. Zpáteční stop trval trochu dýl, protože našim směrem jelo tak jedno auto z deseti. Vzali nás dva černoši (vůbec nevíme odkud – nebylo jim rozumnět) co tu v sezonu jezdí pracovat a měli jsme štěstí, že jeli až do Alexandry, takže na jeden stop jsme byli doma. Večer jsme se pak rozloučili s Barčou a Lukášem – ti se stěhovali do Clydu, kde si přes Couchsurfing domluvili ubytko i přes vánoce u jedné paní.

Další den už se šlo konečně do práce - jen takové malé představení o co jde. Trhání třešní – člověk vyfasuje popruhy, které drží kýblík na břiše do kterého se pak třesně trhají. Kýblík má 12,5 litru. Po natrhání se do kýblu hodil papírek s číslem kdo ho natrhal – kýble si pak sváželi na vlečce do baličky. Občas se supervizor Dave vymrštil a někomu přebral kbelík aby zkontroloval kvalitu a jestli mu tam nehážeme vše co nám příjde pod ruku, protože netrhají se všechny třešně, ale jen ty správné barvy (trhali jsme i bílé třešně – chutově velice chutná odrůda) a velikosti a taky nesmí být špatné – popraskané, nahnilé apod. Většinou je to pěkná drbačka s vybíraním správných třešní (osobně moc nechápu jak někteří u nás na sadu můžou být tak rychlí – já se snažil, ale žádná hitparada to nebyla) Zpočátku jsme tam dělali v 7 lidech. Já, Jana, francouzi - Noellin, Pierre, Caroline, Alex a španělka (z baskicka) Saioa. Se všema jsme bydleli kousek od sebe v kempu. No a do práce chodili pěšky, protože jsme to měli tak kilák. Po vánocích se pak přidali dalši lidi (Izraelci, Kanadani, Francouzi a taky jeden pohodový Kiwák z Wellingtonu jehož jméno jsem zapomněl, ale nezapomenu na jeho obrovské tempo při trhání :-) ). Supervizor se jmenoval Dave a byl takový celkem pohodový týpek, kterému jsem většinou nerozumněl ani slovo. Jinak u nás na sadě nikdo neřešil jestli třesně jíme – na některých jiných sadech prý za to i vyhazovali. Ja se jim ale ani nedivím, protože většinou ta nejpěknější třešeň někončila svou pout někdě na Zelandě u někoho kdo si ji koupil, ale většinou u mě v puse :-D . Každopádně z práce jsme se nikdo hladoví nevraceli. Pak tam ještě pracovali v baličce lidi z Číny a Malajsie. Občas se s nima po práci dalo dobře pokecat. 

 

V středu 18.12. jsme po práci jeli do 40km vzdáleného městečka Roxburgh domluvit si od ledna práci na merunkách. Silnice mezi Alexandrou a Roxburghem je určitě jedna z nejpěknějších po ktéré jsem kdy jel. Okouzlující okolí silnice se žlutou trávou a kameny a skálami a v pozadí s vysokými kopci. Do toho občas vykoukne řeka Clutha a jezero Roxburgh Lake a taky silnice sama je zážitek, spousta zatáček, esíček, spousty sjezdů a ostrých výjezdů, kdy člověk má pocit jak na horské dráze a do toho luxusní výhledy. V Roxburghu jsme chvíli cárali po městě a vyloženě nás bavil nějaký místní starší pár na chopperovi v oblecích Santa Clause co jezdili po cca.3minutách městěm tam a zase zpět a na všechny mávali a volali takového "Hou, Hou Hou", jak to dělá ten tlustoprd na těch létajících saních. Pak jsme jeli na tu domluvu meruněk. Vřele nás přivital John s Dianou, poseděli jsme u nich v obyváku, dostali muffina, domluvili se na začátek ledna a pak nás ještě John povozil po sadu na 4kolce.

V pátek (20.12.13) nás navštívili po práci Petr s Věrkou, škoda, že bez Toma (Známe se s nima z Blenheimu). Začali tady taky na třešních.

V sobotu byl deštivý den takže jsme šli na bazén. Prý tolik deště a tak hnusné počasí v tuhle dobu tady nepamatují – dešt je zhoubou pro třešně když zrají, takže kvalita je mizerná – v Roxburghu, prý dešt zničil 80% úrody třešní – u nás v Alexandře to je asi o něco lepší.

V neděli byl konec v práci už v jednu, ale ještě jsem se tam zdržel a příjemně pokecal s Činankou a klukem z Malajsie. Škoda, že pak už jsem je v práci neviděl – asi se přesunuli jinam na jiný sad. Odpoledne jsme šli zkusit místní River track – jednoduše track podél řeky. Ale nadšení jsme nebyli – řeka Clutha je krásná, ale přes mohutné porosty jsme ji ani pořádně neviděli. Po návratu do kempu jsem s francouzy Pierrem a Alexem vyrazil na ryby na řeku u kempu. Dali jsme pivko, pokecali a navíc Alex chytil krásnou rybu, ale nevím co to mohlo být. Dobré zakončení dne.

Fotky - na rajče

Další dny cestování - Akaroa, Tekapo, Pukaki.....

Druhý den jsme měli v plánu poloostrov Akaroa (80km od Christchurch) a nějaké tracky tam, ale po dalších problémech s autem jsem museli přehodnotit plány a jen tak tak se nám podařilo dojet do Akaory a na nějaký track jsme museli ten den zapomenout. Pochodili jsme aspon po městečku a po plážích – škoda jen těch davů okolo – autobusy s turisty si tam "podávaly ruce".

 V podvečer jsme tam uplně náhodou potkali Katrin (kamarádku z Německa co s námi dělala na vinicích – už jsem o ni psal), tak jsme s ní pochodili po městě a pokecali (řekněme si pravdu – ja moc nespíkoval). Na spaní jsme pak zvolili kemp v Okains Bay, který byl přímo v jedné ze z několika místních zátok. Večer jsem si vyhlédl jeden track, který začínal přímo u kempu – byl to nějaká stará stezka, která už v nových mapách nebyla značená. Přesně kopírovala pobřeží a vedla pár metrů nad mořem po útesu – na spoustě míst se velké vlny (2m) rozbíjely o skály, že jsem občas i musel přebíhat abych nebyl celý mokrý, jak moc stříkala voda. Track byl krátký, ale převelice krásný. Za půlhodky jsem byl zpět v kempu, Janča se mezitím nachystala na cestu a tak jsme vyjeli. V plánu byl Track ve vedlejší zátoce – Pigeon Bay. 

Už příjezd na začátek tracku byl úžasný – nejprve se se vyjelo autem nahoru (cca. 13km) na "vyhlídkovou silnici, na které jsme zastavili a kochali úžasnými výhledy dolů na Akarou a pak sjezd do vedlejší zátoky. Track vedl po pobřeží zátoky mezi pasoucími se ovcemi. Opět nádherné rozhledy na celou zátoku a okolní zelené kopce. Těžko se to popisuje – fotky asi řeknou víc. Track byl jednosměrný, tak jsme se pak vraceli stejnou cestou zpět. Pak jsme přejížděli o nějakých 150km dolů na jih na track s jménem Rakaia Gorge Walkway. Stezka vedla nad řekou Rakaia – ta byla hluboko zařízlá v údolí se širokým korytem – myslím že celou šíři koryta řeka pokryje při silných deštích nebo při jarním tání (pramení v Alpách). Track nebyl špatný, ale asi jsme čekali víc – hodně se šlo lesem, kde byly zajímavé tak vrstvy bláta, které na druhou stranu chůzi dodávali aspon trošku adrenalinový pocit. Při cestě zpět (track byl jednosměrný) se od Alp blížily mraky a udělali zajímavou mlžnou stěnu a bylo vidět, že v Alpách asi silně prší protože hladina se o dost zvedla. Potom už jsme jen přejeli o 100km dál na jih do DOC kempu (Pioneer Park Campsite) kde jsme přenocovali.

Další den po ránu jsem si sám dal u kempu krátký 30minutový track (Homebush Track). Na začátku se hodně stoupalo do kopce lesem po schodech udělaných z hlíny a pak se pokračovalo kolem obrovských stromů. Tlustější kmeny jsem myslím nikdy v životě neviděl – bohužel fotit se tam moc nedalo. Po krátkém, ale zajímavém tracku jsme vyjeli směr jezero Tekapo a Pukaki. Po cestě nás ještě zaujalo tak 10 ohrad plných nejspíš srnek, ale nejsem si jistý. Po příjezdu k jezeru Tekapo jsme se opět potkali s kamarádkou Katrin (Dva dny předtím jsme ji potkali v Akaoře). Dali jsme povinné fotky u kostelíku Church of the goog shepherd a pak u sochy psa, jakožto pocta psům co pomáhají nahánět ovce. Jana s Katrin si pak udělali vlastní program a já se vydal, na nejdelší track v okolí Mt. John Walkway – 3,5hodinový track (trval 1,5hod.). Ten vedl spočátku podél jezera a návrat byl přes vrchol kopce Mt. John, kde je hvězdárna a pěkné výhledy na jezero a hory okolo. Škoda počasí, protože bylo silně zamračeno a občas spadlo pár kapek (i když předpověd byla mnohem horší) a tak výhledy byly silně omezené. Za pěkného počasí to musí být paráda. Pak jsem se setkal s Janou a pokračovali jsme dál. U jezera Pukaki jsme jen zastavili a dali pár fotek – jezero bylo úplně okouzlující a škoda, že jsme neměli víc času. Spěchali jsme do Alexandry, kde jsme na druhý den měli začínat v nové práci a před sebou ještě více jak 200km cesty. Kousek za jezerem Pukaki jsme přejížděli z hustého deště do slunného počasí a tak pořád dokola až po Lindis Pass, kde spočátku nepršelo, ale pak se rozpršelo trvale až do Alexandry. Každopádně Lindis Pass nás uchvátil (hlavně mě – tamní kopce mi silně připomínali Velkou Fatru) a plán byl se sem znovu vrátit. Jen ještě drobnost proč Lindis Pass – autem se stoupá do sedla, které má přes 1000m.n.m. V Alexandře jsme jen nakoupili a jeli omrknout kde máme ráno nastoupit do práce a najít jeden extra cheap (levný) kemp. Povedlo se z 50%-kemp, který jsme hledali, jsme nenašli a přenocovali blízkém městě Clyde v klasickém kempu.

Poslední dny v Blenheimu a první den cestování

V pondělí místo do práce se šlo nebo spíš jelo do servisu. Ten který nám pár lidí doporučilo zrovna zavíraly, prý na pořád. No to byl pech. Takže jsme navštívili dalších servisů v okolí a nakonec vybrali ten nejlevnější....no oprava a dvě nové gumy a přezutí je totální pálka přes 400NZD a vše co jsme doposud vydělali a ušetřili dáme do opravy. Odpoledne jsem si skočil aspon do Wither Farm Parku (mám to kousek od domu) přečíst knížku a vypít pivko, abych si trochu vyčistil hlavu.

Ráno v úterý jsme se dozvěděli, že práce se dneska kvuli dešti nekoná, tak jsme jenom vyrazili pro auto do servisu. Ještě ho neměli hotové, tak jsme zatím počkali v čekárně, kde jsme mohli vidět jak na našem autě dělají wheel alignment (zjisti na netu). Po zaplacení jsme to byli projet a zdá se to v pohodě. Odpoledne se šlo do bazénu. Obeslal jsem všechny známé, ale někteří makali i v dešti na vinici, tak jsme nakonec byli v bazéně ve třech. Já, Jana a Jana. Spoustu věcí tu bylo jinak než v ČR. Za 5 babek tu mohl být člověk jak dlouho chtěl. Žádné zamykatelné skřínky, žádné čipy či zony. Několik bazénů – jeden plavecky cca. 20m, pak nějaké bazény pro děcka a bazény venku - viděl jsem občas někoho plavat v kose a v dešti (kiwáci jsou celkem otužilci – a komické bylo, že jakmile si někdo šel zaplavat ven – obvykle jeden člověk, tak s ním šel vždy jeden z plavčíků – bezpečnost nadevše). Jinak voda nebyla tak chlorovaná jak v ČR, ale zase ji tak nečistili, občas nějaká tráva, nebo trs vlasů se válel na dně. Ale žádná hrůza :-). Po bazénu ještě na chvíli na čaj k holkám, které řeší těžké trable s autem a pak domů- Zítra ma taky pršet, tak uvidíme jestli pujdeme do práce.

Ve středu se nakonec do práce šlo, ale byli jsme tam jen cca.hodinu než se pořádně rozpršelo, tak se jelo domů. Celý den jsem pak zabil u seriálu. Čtvrtek byl ze všech nejdeštivější, takže se taky nepracovalo. Po obědě jsme naplánovali zase bazén. Před bazénem jsme zajeli za město přímo do podniku kde stáčí med. Ochutnáš si různé druhy medů a vybereš, který chceš. Ja ochutnal dva a hned si je vzal, každý po 1kg, žádné dlouhé vybírání. Pak do bazénu – tam jsme se potkali s další partou čechů co dělají na vinicích. Po bazénu k Petovi, Tomovi a Věrce, kde jsme si domluvili zítřejší sraz v Irském Pubu na Happy Hour.

Happy Hour - zleva: Jana, Já, Petr, Věrka

V pátek konečně do práce a odpoledne po práci na pivko. Sešli jsme se nakonec Já, Petr, Věrka a Janča. Kluci co jsme potkali na bazéně ani holky (Jana a Mary) nedorazili, ale ty ted řeší problémy s autem, tak se jim ani nedivím (Nissana se kterým měli trable nakonec prodali do bazaru, kdy prý poctivě přiznali závady a oni to akceptovali a odkoupili a koupili si Forda – tak držím palce, at auto drží a jede).

 Sobota – práce, ale tak po 2 hod. začalo pršet, tak se jelo dom. Odpoledne jsem si od Peti pujčil kolo a zajel si na Whites Bay – což hlavně v tom větru co foukal, byl celkem nářez (Blenheim je taková placka s vinicema a pastvinama a okolo jsou hory nebo ocean). Závěrečný úsek cesty k zátoce je užasné stoupání, které se vine po úbočí kopce a každou chvíli vykukují mezi stromy pláže a hory. Na pláži nikdo nebyl, takže klídek pohoda...Při odjezdu se zase ukázalo, jak je svět malý. Zrovna tam dojel týpek, kterého jsem před týdnem stopnul. Pozdravili jsme se, pár zdvořilostních frází a zpět domů – tentokrat pořád proti větru. Skoro 50km – pěkná projíždka.

V neděli večer jsem se pak vydal do města na lov kešek (kdo nezna – více zde: Co je to Geocaching ), ale byla to bída a našel jsem tři kešky z osmi co jsem hledal. Když už nic, tak jsem si aspon prošel noční Blenheim a provětral se :-) .

V pondělí, úterý, středa byla práce a taky chystání se na cestu na jih za prací, která nám začíná v pondělí 9.12.

Ve čtvrtek po ránu jsme opustili deštivý a zamlžený Blenheim, tak třeba zase někdy se tam ukážem. Krátce jsme se zastavili v Sedonnu (25km za Blenheimem) pozdravit kamarádky z CHCH a Janča se tam po měsíci zase setkala se svýma sandálama (které zapomněla v CHCH). Pak byla v plánu navštěva soutěsky Sawcut Gorge Route. Hned po odbočce z hlavní silnice jsme se seznámili s celkem typickým povrchem některých vedlejších silnic NZ – šotolinou. Jeli jsme tak mezi 20 až 30km/h. a cesta mohla mít tak 15 km, k vidění byla krásná scenérie mezi zelenými kopečky, kde se pásli krávy nebo ovce a hluboko dole pod námi v údolí se linula krásná řeka – do toho svítilo sluníčko – no neváhal, řízení přenechal Janě a otevřel si zadní střešní okno a vylezl si na střechu a nechal se tam celou cestu vézt. Track pak začínal přebroděním řeky, poctivě jsme sundali boty a přebrodili jsme poměrně silným proudem řeky na druhou stranu. Bylo horko a tak jsme to brali jak takové příjemné schlazení. Pak ale po cca. 30m chůze šipka ukazovala zas na druhou stranu řeky, takže zase brodění a po další pár desítkách metrů zase. To už jsme se vykašlali na nějaké zouvání se a brodili jsme v sandálech – velice rychle jsme totiž zjistili, že takhle to bude pořád dokola – řeka byla hluboko zařízlá v údolí a bud se dalo jít po jedné nebo po druhé straně, občas i korytem , protože obě strany byly neschůdné, případně se skákalo z kamene na kámen. Před cca. 10 dny tento track šli kamarádi a říkali, že to byla pohoda, ale pak hodně pršelo a tipuju, že my jsme mohli mít v korytě, tak o 20cm víc vody, takže hlavně Janča občas měla namále a proud ji skoro párkrát strhnul. Zvládli jsme to nakonec tam i zpátky oba bez koupání, takže myslím, že výlet dobrý a zažitek silný :-D . Po cestě pak byla Kaikoura, která je vyhlášená pozorováním tulenů, kteří obývají pobřeží okolo Kaikoury. První zastávka byla ještě něž jsme přijeli do města na míste zvaném Ohau Point – tj. parkoviště a pod ním jsou skály přímo u moře, které obyvájí spousty tulenů. Pár fotek a hurá dál :-). V Kaikouře pak krátká procházka po kamenitém mořském dně (byl zrovna odliv), kde jsme zase vyfotili pár tulenů a vydali jsme se na Track Penninsula Walkway, kdy se obcházel celý poloostrov po útesu s výhledy na moře a další útesy. Škoda, že byla mlha ,protože přímo za Kaikorou směrem do vnitrozemí se vypínájí obroské zasněžené vrcholky nedalekých hor - o tento pohled jsme ale přisli :-( . Z útesu jsme pak někdě v 2/3 tracku sešli na pobřeží a šli po něm – zážitkem byly obrovské kolonie ptáků a tulenů, které jsme míjeli. Kvůli přilivu byl poslední úsek neschůdný, ale dalo se vyjít pohodovým (pro Janču horrorovým) chodníčkem zpátky nad útes. Sice už bylo celkem pozdě a kemp kde jsme měli přespat byl ještě 100km cesty, ale chtěl jsem ještě dát jeden krátký Track (Fyffe Palmer Scenic Reserve – Forest Walk) co byl na druhé straně města. Byla to taková pěkná hodinová procházka lesem(jehličnany, listnáče a do toho palmy). Za tmy jsme pak přejížděli do kempu.

Vice na Rajčeti