Arthur's Pass, Castle Hill, Woofing a stop do Wanaky

Bealey Spur

KEA

Ráno bylo ještě hodně pošmourno po předchozím dešti – první jsme navštívili vodopád Devils Punchbowl – který se mě osobně moc líbil a pak jsme hledali track Bealey Spur. Spletli jsem si ho a dali nějaký hodinový pochod lesem s názvem Bealey Valley Track, který měl hodinu. Po návštěvě místního DOC centra (Info), jsme už jeli najistotu. Na track nás nalákali fotky kamarádů (Petr, Tom, Věrka) a musím jim poslat dík za parádní tip. Po stoupání lesem se nám otevřela nádherná scenérie hor a údolí se širokými koryty řek, které prý při tání, nebo deštích bývají plné – viz.rajče. Došli jsme až k chatě The Top Hut (stará chajda postavená r. 1925) a vydali se cestou zpět. Rozloučili se s Tomem a Nelou, kteří pokračovali dál na sever a zakotvili v kempu. Okolo se všude pohybovali drzý papoušci Kea, kteří svými zobáky ozobávájí kde co. Mě v nestřežený okamžik jeden z nich šlohl ze stolu dva sáčky nudlí, jeden sáček mu po 50m letu spadl, takže škoda nebyla zas tak veliká :-D . Snad mu chutnalo :-) .

 

Další den sliboval krásné počasí, tak se šlo na Avalanche Peak. Stoupalo se hodně strmě nahoru, občas se i šplhalo, hlavně zezačátku, Když jsme se dostali nad pásmo lesa tak už to bylo celkem v pohodě. O dalších fantastických výhledech snad ani nemá cenu psát. Snad jen, že Arthur's Pass mě i Janu velice příjemně překvapil a moc se nám tam líbilo.

Potkal jsem tam taky pár čechů. Třeba holky co jsem potkal na Kepleru před týdnem, nebo Richarda s Janou, kteří byli na NZ už 2 roky a chystali se domů. Na vrcholu Avalanche Peak byla trošku tlačenice, protože je to tamní nejoblíbenější track. Dolů jsme šli po méně strmé Scotts Track.

Ráno jsme se rozloučili S Richardem a Janou a pokračovali směr Castle Hill – proslulé boulderové oblasti. Po cestě jsme zastavili u jeskyně Cave Strea

m, kterou jsem si chtěl projít. U vchodu do jeskyně jsem ale zjistil že první se musí po pás ponořil do ledové vody a pak morký se hodinu sunout jeskyní, tak jsem si to rozmyslel. Navíc bych si namočil pohory a ty bych za den neusušil a ja je potřeboval na druhý den mít suché. I když se nejde do jeskyně, tak oblast stojí za zastávku, kvuli okolním výhledům na hory. Pak už Castle Hill. Ja jsem skoro po půl roce oprášil lezečky a zmizel mezi kameny. Přidal se tam k jedné partě a bouldroval s nima. Ti jeli pak dom a já pokračoval sám. Jelikož je Castle Hill hodně posvátné místo, na jednom místě začal nějaký obřad, tak jsem nechat bouldrování a jen tak je pozoroval. V dáli slyším němčinu, říkám si, že ti němci jsou tady na NZ opravdu všude a za chvíli slyším: "Hey Martin!" a najednou Jorg s Inke – dva němečtí přátelé se kterýma jsem dělal na merunkách. Jorg tady měl rodiče, kteří tady byli na 7 týdenní dovolené.

Seznámil jsem se s rodiči, nazuli s Jorgem a Inke lezečky a dali se do lezení. Jorgovi rodiče jsou moc příjemní a srdeční lidé – s jeho tátou jsme probrali situaci v českém a německém sportu a politice. Navečer jsme už sami s Janou přejeli do blízkého DOC kempu a ja si chystal věci na cestu, protože situace dopadla tak, že Jana vzala práci v Nelsonu a já sehnal job ve Wanace, takže druhý den jsem šel na stopa ve městečku Rolleston směr Wanaka (měl jsem to kolem 500km). Během chvíle mi zastavili dvě auta. To druhé byl správný směr a už jsem jel. Týpek mi v průběhu cesty nabídl, jestli si u něj nechci jeden den zawoofovat (dobrovolnictví) – má farmu s krávama a srnkama (je to tady celkem rozšířené farmařit se zvěřinou). Takže kde budu spát bylo vyřešeno. Po cestě jsme zastavili v Geraldine na míste kde je největší svetr na světě a taky u nějakého umělce, který děla mozaiky a řeší rébusy. Po dojezdu k němu dom mi přidělili pokoj a domluvili jsme se , že mu tam poseču kousek zahrady. On zatím jel se ženou do kina a říká mi jak to budeš mít, tak tady más dům k dispozici a dělej si co chceš. Večer společná večeře - po dlouhé době normální jídlo. Pak za soumraku jsme na 4-kolce vyrazili obhlídnout farmu. Taky jsem si zařídil, ale moc mi to nešlo - chce to trénink. V noci za tmy jsme ještě opravovali přívod vody. Do noci jsme pak probírali ČR a Škodu, kdy si myslel, že to je ruská automobilka, kterou koupil Fiat.

Ráno po snídaní mě hodili do Geraldine, kde mi po delší době zastavila paní (Ruth) a hodila mě aspon do dalšího města, kde byla už frekvence dopravy hustší. Po minutce stopování jsem už jel okolo jezer Tekapo a Pukaki až do Twizelu. Tady opět zajímavé setkání. Zrovna jel z města Jorg (před dvěma dny jsem s ním bouldroval v Castle Hillu) s Inke a v druhém autě jeho rodiče, tak jsme narychlo vyměnili pár slov – oni jeli na opačnou stranu než já a šel jsem zas na stopa. Za chvíli mi zastavili zajímavý týpci, potetovaní, zvláštně ostřihaní, až z nich šel strach. Jeli z nějakého závodu v K-1 (něco jak Kick-box) a celou cestu mi hučel za hlavou Rap a borci mezi sebou nahazovali drsné pozy. Ale bylo to spíš tak na oko – byli celkem fajn. Kousek od Wanaky jsem vyskočil a šel na posledního stopa do Wanaky. Za chvíli jsem byl ve Wanace. Chvíli jsem se poflakoval po městě a pak ověšen dvěma batohy vyrazil do 7km vzdáleného nejlevnějšího kempu co ve Wanace je.

Noc jsem strávil ve svém novém dětském stanu – za 16 babek.

Blue Pools, Copland Track, Ledovce...

Ráno (sobota 15.2.14) jsme zajeli do DOC centra zabookovat místa na chatě na Copland Tracku a pak po cestě k tracku se stavili za Tomem a Nelčou. Oni woofovali u jezera Hawea. Pak už vzhůru na západní pobřeží jižního ostrova Nového Zelandu o kterém jsme tolik slyšeli. Udělali jsme ještě krátkou zastávku u Blue Pools. 30 min krátký track k blankytně modrému jezírku a říčce. Moc pěkné, kdo pojede okolo, tak at si tady udělá malou zastávku.

Pak jsme pokračovali po klikatící se silnici okolo pobřeží ke Copland Tracku. Přijeli jsme na místo kolem druhé odpoledne a Copland Track k chatě Welcome Flat Hut měl být 7hodin pěšky. Hecli jsme se a dali to i přes různé komplikace jako přechody potoků nebo dlouhé houpavé mosty (nic moc pro lidi se strachem z výšek) jen pro jednoho, tak za 5 hodin. Ted jen k tomu proč jsme bookovali noc na chatě. U chaty se nachází 3 termální jezírka, kdy každé má různou teplotu – od hodně horké až po vlažnou, a v jezírkách se člověk může natáhnout a relaxovat a kochat se zasněženými štíty, které se okolo jezírek vypínají. Po příchodu na chatu nás mile překvapily dvě dobrovolnice, které měly chatu na starost. Zrovna byla společná prezentace lidí (7:30 p.m.) a zahájily to písničkou o tom co se musí dodržovat a o pravidlech na chatě. Pak už honem do plavek a do jezírek.

 Zatímco jsme leželi naložení ve vodě, se setmělo a vyšly hvězdy a měsíc, který osvítil okolní hory. No leželi jsme tam minimálně 3 hodiny. Jen takový detail – nesmí se potopit hlava, protože ve vodě je nějaká potvora bakterie co se dostane přen nos nebo uši do hlavy a může způsobit meningitidu či něco podobného, takže bacha. 

Druhý den jsme se za pěkného počasí vraceli k autu a přejeli k ledovcům – nejprve FOX a pak Franz Josef. Popsal bych to asi takhle – spousta lidí se šla podívat na velikánský kus špinavého sněhu. Možná jsme měli zkusit dát si nějaký track s vyhlídkou na ně, nebo dát pár stovek babek za možnost procházky s průvodcem, nebo zaplatit si helikoptéru, to bych možná byl nadšenější. Takhle panuje zklamání, zvlášt po tom, kdy v kdejakém infu na ně zvou. U France Josefa bylo zajímavé srovnání jak moc ledovec za poslední roky roztál a taky pohyb po obrovském údolí vytvořené ledovcem bylo fajn. Zajímavé taky je, že ledovec kdysi začínal přímo u moře v nulové nadmořské výšce – i ted není kdo ví jak vysoko.

Next day jsme zajeli do Okarita. Jedné z nějvětších lokalit s výskytem ptáků (však to taky má Lonely planet jako TOP5 Animals NZ). Zajímavě bylo spracované Infocentrum na molu ve starém dřevěném domku. Pak jsme dali Okarito Trig Walk na kopec, kde byl pěkný rozhled na tamní laguny. Tam jsme se potkali se dvěma čechy na dovolené. Ja si pak zvolil jestě Okarito Three Mile Lagoon track, který sliboval spousty ptáků. Po cestě lesem jsem došel k moři a mohl se vydat zpět.P Ptáci tam žádní nebyli – no comment. Pak bylo po cestě staré zlatokopecké městěčko Ross. Na plakátě jsem viděl, že místní Track vede starýma štolama apod. Nic takového se nekonalo a po cestě lesem s pár dírama v zemi jsem došel na to nejzajímavější z tohoto tracku – starý hřbitov, kdy většina náhrobků mohla mít i 150 let a stále byly čitelné (jsem se třeba dozvěděl, že William Hoarigan zemřel 30. června 1869 ve věku 24 let apod.). Dále po cestě bylo město Hokitika, proslulé spracováním kamene Jade na šperky a jiné doplnky a večer zakotvili na místě, které nezakazovalo kempovat.

Úterá 18.2. od rána pršelo a my vyrazili nějak zabít jeden deštivý den do města Greymouth (největší na západním pobřeží). Setkali jsme se tady s Tomem a Nelčou a navštívili místní bazén, který hodnotím zatím jako nejlepší na Zelandě. Čisto, dobrá cena, sauna, pěkné prostředí a navíc wifi zdarma. Doporučuju. Večer jsme společně vyrazili směr pohoří Arthur's Pass. Tom zaslouží pochvalu jaké našel skvělé místo pro přespání u lesa. Škoda, že bylo mokro. Mohli jsme tam i opéct nějakého buřta :-D – ohniště tam bylo.

Jednodenní Kepler Track a stop do Wanaky

Z dalšího dne snad stojí za zmínku jen návštěva parádního půlhodinového filmu o Národním parku Fiorland (ve Fiordlandu je i Dusky Track) v místním malém kině a pak další noční boj s komáry, protože jsem zas spal pod širákem.
 

Další den byl v plánu jednodenní track Kepler Tracku (Great Walk) – úsek k chatě Luxmore Hut, možná dál a zpět. Počasí nám moc nepřálo, což na Kepleru není nic neobyklého. Zpočátku se šel dlouhý úsek lesem a dlouhé stoupání. Nad hranici lesa jsme se dostali až kousek od chaty. Bylo mlhavo a zataženo, ale občas na nás vykoukli okolní hory. Pod náma se rozpínalo obrovské jezero Te Anau – někdě jsem četl, že snad jedna z největších zásob pitné vody na jižní polokouli. U chaty jsme byli za chvíli a vyrazili na obhlídku nedaleké jeskyně Luxmore Cave.

 

Luxmore Cave

 Jednalo se o volně přístupnou jeskyni, kdy hned na začátku se muselo kleknout na kolena a plazit se potůčkem - tady to většina lidí zabalila – my se však prodírali, plazili, ale i šli kam to jen šlo. Odměnou nám byla pěkná krápníková výzdoba. Po návratu k chatě jsme potkali dvě češky na dovolené (které jsem pak potkal, za pár jestě v Arthur's Passu). Chtěl jsem jít ještě na kopec Mt.Luxmore, ale Milanovi se v tomhle počasí nechtělo a možná to byla dobrá volba, protože po návratu na parkoviště se hustě rozpršelo a večer jsem stěží našel místo v posledním Backpackeru (objeli jsme jich asi pět a všechny plné), kde jsem přespal. Jen odbočka – kdosi psal co je to ten Backpacker (BP) - tak tedy je to nejlevnější ubytko, kdy se spí v společném pokojí se 4-8 lidma, k dispozici je klasika-záchody, sprchy, kuchyn, spol. místnost a někdě i internet v ceně. V tomhle BP jsem potkal zajímavé lidi – za prvé na pokoji slováka (www.worldbiketravel.sk ), jehož cestu kolem světa sleduji na Facebooku a pak jsem pokecal s francouzem Thomasem, dal mu tipy na Stewart Island, kam se chystal a mrkl na jeho úžasné fotky z cest po Zélandě.

Ráno jsem zaběhl na net do knihovny (potkal jsme se s Barou-známou z kempu v Fraser Domain - šli s Lukášem 10-denní okruh na Stewartu, pak jsem na ně narazil v Manapouri po Duskym jak jsme stopovali a taky jsem jejich auto viděl na parkovišti u Kepler Tracku) a vyrazil na stopa do Wanaky, kde na mě čekala Jana s autem. Jdu si to tak na místo stopu a vidím že zrovna týpek (australan Josh) co spal v BP se mnou v pokoji, stopl auto. Tak jsem je doběhnul, s tím jestli mě vemou taky. Vzali mě a tohle setkání považuji za jedno z nejlepších na Zelandě. Karl – něměc a manželka Jenny, oba kolem 70 roků. Karl v šedesátých letech projel kus světa stopem, Evropu na kole a když obdržel Working Holiday Visa do Australie v roce 1962, tak tam jel přes Asii stopem, s tím že pak bude pokračovat do Jižní Ameriky. V Austrálii, ale po 5 měsících svou potkal budoucí manželku a zůstal tam. Ted žije střídavě v Německu a v Austrálii. V Evropě je vždy v létě. Po cestě jsme i zastavili na pár místech a dali pár společných fotek – celkově v autě panovala velice přátelská atmosféra, že jsme i vyměnili kontakty. Oni jeli do Queenstownu a tak jsem ještě šel na stopa do Wanaky – za chvíli jsem jel s kiwákama z Invercargillu co jeli na svatbu do Wanaky. Tam jsem se setkal s Janou a naší Toyotou.