Ve středu jsme s Tinou
udělali malé grilování na free grillu, který je tady ve Wanace
na pár místech. Je to takový altánek na místě s pěkným
výhledem na hory a pod střechou altánku je jedna nebo dvě plotny
pro grilování. Nejlepší na tom je, že jen stačí stlačit
tlačítko a plotna se rozehřeje. Připravili jsme s tinou nějaké
burgery, spoustu zeleniny, vzali nějaké nealko pivka a vyrazili.
Počasí přálo, na sluníčku bylo krásně teplo, takže se
grilovalo jedna radost.
Další dny asi tak ve
zkratce, koupil jsem auto, takže jsem nějaký ten den zabil tím,
že jsem trošku kolem toho běhal.
Auto jsme hned využili v
pondělí 25.8.14, kdy jsme vyrazili na úžasný trek na Isthmus
Peak. Unikátnost tohohle místa je, že se vrchol nachází přesně
mezi jezery Wanaka a Hawea. Začíná se ze strany jezera Hawea, kdy
se postupně stoupá a traverzuje po úbočích. Počasí bylo
fantastické – ranní inverze se rozplynula a výhledy na jezero
Hawea braly dech. Skoro na vrcholu se nám začal otevírat i pohled
na jezero Wanaka a na samém vršku Isthmus Peaku se nám otevřel
pohled na samý začátek jezera Wanaka.
Těžko se to popisuje
slovy, ale vlastně ani si člověk nemohl vybrat, které z jezer je
krásnější a scenérie (hory) to jěště umocnovali. Nádherně
byl vidět celý ostrov Mou Waho a část ostrova Mou Tapu a na
jezeře Hawea ostrov Silver Island. Tohle se ale špatně vysvětluje,
to je lepší zažít a vidět, než o tom číst nebo mrknout na
fotky :-). Tenhle trek doporučuju, i když pořád je pro mě asi
jednička výhled z Roys Peaku, ale ten je v sezoně plný lidí,
takže tohle je alternativa na krásné výhledy pro ty,k kteří
nemají rádi davy.
Hned další den abych
nezahálel, jsem si domluvil další běžky na Snow Farmě, s tím,
že jsem si pujčil BC běžky (speciální běžky s ocelovýma
hranama pro pohyb mimo stopy) a měl jsem v plánu vyrazit přes
chatu Kirtle Burn na Mt. Pisa (1964 m.n.m.). Počasí bylo opět
fantastické, takže se vydal mimo stopu udolím k chatě. Chata byla
prázdná, poslední návštěvník byl někdo snad před 3 dny. Po
krátké přestávce pokračování ve stoupání na Mt. Pisa, což
je nejvyšší vrchol Pisa Conservation Area s výškou 1964 mnm.
Závěr byl celkem vymrzlý, takže se stoupalo opravdu blbě, ale
šlo to, sjezd byl pak větší sranda – můžu být rád za
ocelové hrany na běžkách. Z Mt. Pisa byly parádní vyhledy na
okolní hory Cardronu, jezero Wanaku i s ostrovem Mou Tapu a směrem
k městům Cromwell a Alexandra byla kompletně inverze, takže
vykukovaly jen vrcholky hor v dáli. Sjezd dolů byla občas na těch
vymrzlých plotnách celkem sranda se nějak udržet na nohách,
dokončení okruhu a domů. 
Večer pak na leaving party s kolegou
Nickem, který dokončil pilotní zkoušky na helikoptéru a vrací
se domů do Australie, konkretně na Tasmanii, ze které pochází.
Sešlo se celé moje oddělení z práce. Taková international party
– Uruquay, Argentina, Australie, Nový Zéland, ČR, Kolumbie –
jen Alex , která je z Venezuely chyběla. Zkusil jsem nějaké
mexické jídlo ale fakt nevím které, protože ty názvy mi nic
neříkali, pokecali jsme. Pak jsme se přesunuli do Fitzpatricka,
kde byl nějaký koncert (jako každý den). Tak snad se Nickovi bude
dařit i dál. Ten mi bude hodně chybět. Opravdu dobrý týpek :-).
Za dva dny jsem si pak dal takový 3-hodinkový krátky track s
názvem Rocky mountain, vede nad jezerem Diamond Lake s přáteli
Tomem a Monikou. Počasí bylo v pohodě, snad jen pár pasází bylo
stále pokryto ledem, takže to bylo trošku nebezpečné. Už jsem
tady jednou byl, takže jsem věděl, že výhledy budou stát za to.
Po návratu jsem pádil do práce.
Na pátek pak nachystali
známí a kamarádi takovou jakože párty v baru/diskotéce Mint,
plán měli takový, že to bude latino večer, ale nakonec to byla
klasická diskoška, protože se nedomluvili nějak předem, či co.
Každopádně jak je mi vlastní, tak se mi tam moc nechtělo, ale
nakonec jsem tam po praci zašel, dal pár pivek, pokecal s Mášou a
Karlem a valil dom. Trošku mě mrzí, že jsem Tině slíbil track
na druhý den, ale vrátil jsem se snad někdy po třetí, takže z
treku sešlo.Snad někdy jindy.
První žářijový den
jsem měl plány na parádní trek Breast Hill, ale uplně jsem to
ráno zazdil a vstával jsem pozdě, přecejen týden byl náročný
- v práci skončil kolega, který mi v těch nejvíc busy dnech
pomáhal.
Tak dlouho jsem přemítal a čuměl všemožně do map, až
z toho kolem oběda vykrystalizoval výlet na kole podél jezera
Hawea. Příjezd autem byl celkem na dlouho a po klasické šotolinové
cestě, jak je tady na NZ zvykem. Projížděl jsem ohradami s ovcemi
a krávami. Po příjezdu na parkoviště jsem tam zapichl auto,
vytáhl kolo a pokračoval podél jezera Hawea po ostře zařízlé
cestě až ke stanici Dingle Burn, kde se pak trek pro pěší a
cyklisty stáčel k jezeru. Pak už jsem pokračoval skoro celo cestu
podél jezera po trošku širší pěší tůře. Po odbočení z
cesty jsem dojel na zátoku, kdy tak cca. 100m je nádherný veliký
ostrov – viz. foto – místo bylo opravdu kouzelné a v létě
přemýšlím, že si sem přeplavu nebo dam nějaký výlet na
kajaku. Pokračoval jsem dál a cílem bylo dojet až na začátek
jezera, ale to se ukázal jako celkem tvrdý oříšek, protože to
bych se vracel za tmy což vzhledem k občasným 50m srázům na
okrajích stezky by to bylo nebezpečné. Taky jsem brodil pár řek,
dvě byly celkem veliké, takže aspon něco jiného než na výletě
v čechám. Na celém treku jsem potkal dva starší manžele co to
šli pěšky, nebo aspon část – kola nechali na místě kde se z
cesty odobočovalo jen na stezku. Ještě bych měl zmínit, že
stezka procházela skrz ohrady s ovcemi a připadal jsem si jak
pastevec, kdy předemnou postupovalo tisíce ovcí, a totálně mi
ucpalo cestu. Výhledy a počasí ten den byly parádní. Okolí
jezera Hawea je pokryto štíty, s výškou i kolem 2000 m.n.m.,
takže opravdu bylo na co koukat. Domů už jsem se vracel za tmy, s
hlavou plnou úžasných zážitků z celého dne. Rozhodně jeden z
nejlepších výletů tady na NZ.
A hned další den jsem
Tině slíbil, že taky něco podnikneme, takže jsme ráno
nastartovali auto a vyrazili do Makarory, cca. 60km za Wanakou směrem
na West Coast. Tady je trek s názvem Mt. Shrimpton Track. Na Mount
Shrimpton jsme nešli, to by byla ještě pořádná porce a hlavně
tam trek ani nevedl, tam už by se muselo s cepínem a mačkama. Celý
trek vedl lesem s celkem prudkým stoupáním. Celkem změna oproti
Wanace a okolí - tam žádné lesy nejsou. To, že se šlo lesem a
žádné výhledy nebyly nám pranic nevadilo, protože po dlouhé
době jsme si užívali zase přítomnost zeleně kolem sebe. Až
poslední pasáž treku byla nad lesem, ale taky pěkně nebezpečná,
protože všude byly přítomné zledovatělé (jako sklo) pasáže.
Většinu postupu vzhůru jsme dělali ,že jsme museli šlapat na
malé keříky. Na konci pak byla náhorní plošina, ze které jsme
dělali fotky a měli nádherný výhled do údolí. Dole se líně
vinul pramen řeky Makarora, která se posléze vlévala do jezera
Wanaka, což jsme měli jak na dlani. Krásně jsme taky viděli
předěl mezi West Coastem, kde hodně prší a tudíž tam bylo
hodně stromů a lesů a Otagem, směrem k Wanace, kde stromy a lesy
nebyly a zůstala jen suchá tráva a keře. Cestou dolů jsme museli
po ledě opatrně, Tina nespočetkrát seděla na zadku a nakonec
něco prostě sjela po zadku. Někdy jak bude čas a léto, tak bych
chtěl až na Mt. Shrimpton, ale to už nebude žádná procházka
jak dnes, ale pěkně tvrdý výstup, ale to zas někdy jindy.
Od středy jsem pak
laboroval s rýmou, všichni okolo posmrkávají, tak jsme to asi
někde chytnul nebo se nachladil. V pátek jsme měli školení o
víně, jak poznat kvalitní víno, jak o tom diskutovat s lidma
apod. Týpek měl celkem pěknou anglinu, ale vždy se po chvíli
rozjel a už jsem stěží pochytával slůvka. Navíc tím jak jsem
byl nachcípany, tak jsem než s jeho anglinou bojoval sám se sebou.
No rozhodně ale zajímavé.
Více foto na Rajčeti
