Dusky Track

Večer, mě Peťa vysadil u Backpackeru v Invercargillu. Tam jsem se zašil do společenské místnosti a využil internetu. Celé to tam na mě působilo celkem stísněně a tak nějak nostalgicky, že nabídka od Peti (který se ubytoval v nedalekém kempu) vyrazit někam večer do ulic přišla vhod. S ním tam byly dvě jeho kamárádky češky, tak jsme pokecali a taky odlovili v nočním Invercargillu pár kešek.

Druhý den (5.2.14) po obědě mě vyzvedl u BP kamarád Milan (poznal jsem ho na letišti v Soulu, když jsem letěl na Zéland) a v plánu byl Dusky Track v Národním parku Fiordland – prý nejtěžší track Nového Zélandu, který by měl dle průvodce zabrat 8-10 dní a vede od jezera Hauroko k jezeru Manapouri s možností udělat si odbočku k Dusky Soundu – mořem zalitá pevnina – fjord. Po zbytek dne jsme se chystali, nakupovali, zařizovali. Večer jsem si dal první noc pod širákem na Novém Zelandě – naštěstí nepříjemná hmyzí havět tam nebyla.

Ráno jsme vyrazili v totální mlze do nedalekého Tuatepere, kde jsme měli domluvený odvoz na začátek tracku (odvoz zahrnuje příjezd k jezeru Hauroko, kt. je nejhlubší na NZ a přejezd skoro přes celé jezero na začátek tracku – stojí to 80 babek). Auto jsme zaparkovali opodál a nasedli do auta spolu s dánkou, amíkem a třema postaršíma kiwačkama. U jezera jsme přesedlali na motorový člun a pokračovali. Udělal se krásný den, tak jsme si užívali cestu člunem, a fotili nádherné horské scenérie okolo jezera. Začátek tracku jsme se rozhodli trošku napálit a dát dvě trasy za jeden den. Dle průvodce to mělo celé trvat cca. 8-11 hodin. S odstupem času musím říct, že tyhle dva úseky byly dost těžké, protože přes cestu bylo spousta popadaných stromů a spousta bláta občas po kolena. Taky jsme občas narazili na třílanový most, po kterých chodit byla celkem zábava, zvlášt když nebyl dobře napnutý – ale pořád lepší než brodit řeku. Zvládli jsme to a v 20.30 dorazili na chatu Lake Roe Hut.

v dálce Dusky Sound

Druhý den jsme se rozhodli dát se výšlap na nedaleký vrchol kopce (chata Lake Roe Hut – mohla být někde kolem tisíce nad mořem). Myšlenka, ale byla trošku přepálená a tak jsme šli jen na předvrchol. I tak na dohled byly nádherné scenérie hor, desítky jezer pod námi, kolem kterých jsme pak odpoledne procházeli a v dálce Dusky Sound (mořem zalitá pevnina). Po obědě jsme pokračovali dál v cestě na další chatu – půlka tracku vedla po náhorní plošině kolem desítek jezer a jezírek se štíty okolo a do toho nádherné počasí, takže opravdu paráda – s odstupem musím říct, že to byla nejhezčí pasáž celého Dusky Tracku. Pak jsme klesali až skoro na úrověn moře...spíš šplhali dolů. 2 - 3 hodiny jsme slézali po kořenech stromů a skálách tvrdým a nebezpečným terénem dolů. Nechtěl bych to jít v dešti nebo v mokru. Chata Loch Maree Hut byla na okraji jezera, ze kterého trčeli kmeny stromů. Rád bych se dozvěděl jak se tam takhle pravidelně dostali  - viz. foto.

Na chatě kromě sunflies (otravné kousavé mušky) bylo i jedno překvapení. Dusky track tady nabízí odbočku (jde se tam i zpět stejnou cestou) k Dusky Soundu (moře zalilo pevninu v místech kde kdysi byl ledovec). A tady si nechal část věcí kamarád Matt (američan, se kterým jsem pracoval na merunkách). Ráno (8.2.14) jsme se vydali k Dusky Soundu. Cesta byla hodně obtížná, hodně bláta, klidně i po kolena a hlavně samé vlhké kořený stromů, což pro moje koleno nebylo zrovna ideální. Dobré bylo, že jsme si taky nechali část věcí v předchozí chatě a tak jsme neměli tak těžké batohy.

Kousek od chaty jsme se potkali s Mattem, dali pár fotek a ukázal nám krátkou zkratku po pobřeží, protože moře bylo zrovna v odlivu. Na chatě jsme měli v plánu zarybařit, ale problémem byla tuna mušek sunflies. Ja jsem rybařil v rukavicích a čepici, protože mrchy kousali všude a repelent působil cca. 5-10 min. K večeři pak byly ryby :-) .

Já a Matt

Ráno jsme vyrazili zpět stejnou cestou. Na chatě Loch Maree, kam jsme došli tak za 6 hodin jsme ještě zastihli Matta, který zrovna vyrážel na další úsek svojí cesty a my pokračovali dál, protože v plánu byly zas dva úseky za jeden den. Průvodce říkal, že je to celkem 12-16 hodin cesty. Takže vydatná porce cesty v hlubokém údolí Po cestě jsme potkali dva čechy z Jablonce co to šli v protisměru. Na mě trošku dolehla krize, ale navečer jsme byli u chaty Kintail Hut.

Další den jsme to naopak moc nehrotili a vyrazili až v deset. Stoupalo se zas do sedla co mělo přes tisíc nad mořem, takže celkem makačka s batohama, ale za ty výhledy to celkem stálo. Sestup byl zase hodně strmý, ale nebylo to tak hrozné jak před dvěma dny. Na chatě Upper Spey Hut pospávali dva mladí němci. Dorazili jsme na ni kolem třetí odpoledne, a ač bylo venku krásně, tak spousty mušek sunfly člověka donutili zůstat zavřený v chatě.

Poslední den Dusky Tracku jsem měli deštivý. Vyrazili jsme v 5 ráno z chaty s čelovkama do deště abysme stihly trajekt po jezeře Manapouri, který jezdil v 11 hodin. Ověřili jsme si v praxi, že jsme měli štěstí na počasí a že v dešti by to bylo mnohem, mnohem horší, těžší a nebezpečnější. Boty jsme měli tak za 2 hodinky oba s Milanem durch mokré a nepomohla ani kůže ani Super Extra-Tex na botách. Lod jsme stihli a návrat do civilace byl opravdu stylový. Davy turistů (Japonci a Němci) s obrovskými kufry, kteří se vraceli z pobytu u nedalekého Doubful Soundu – trošku změna oproti Dusky tracku na kterém jsme mohli potkat tak 5 lidí. Jezero Manapouri je druhé nejhlubší na Zélandě a plavba po něm je opravdu zážitkem – jak jezero, tak hlavně hory okolo něj jsou fantastické. Však není náhoda, že jeden z Great Walků – Kepler Track, vede tudy. Z mestečka Manapouri jsme se potřebovali dostat zpět k autu v Tuatepere. Šli jsme na stopa za chvíli nám zastavila paní co nás hodina na odbočku li a tam jsme za chvíli chytli další auto. Za hodinku jsme byli u auta. Jeli jsme pak do Te Anau, kde jsme s Milanem měli naplánovaný jednodenní Kepler Track. Noc jsem strávil po širákem v kempu a bojoval celou noc s komáry.

jezero Manapouri

K Dusky Tracku – byl to určitě jeden z nejtěžších tracků co jsem kdy šel. Prakticky každý úsek přichystal jinou záludnost (popadané stromy, strmé výstupy, nebezpečné sestupy, extremně kluzké úseky, 3 lanové mosty, brodění řek, či potoků) kromě bláta – toho bylo všude spousty a spoustu času člověk trávil tím, jak daný úsek (takových úseků tam mohli být stovky – a to nepřeháním) přejít nepropadnout se po kolena (nebo ještě hlouběji v blátě) - což se mi párkrát podařilo, naštěstí návleky pomohly. Ještě další věcí bylo, že když jsem se chtěl rozhlédnout kolem aspon na nejbližší scenérie, at už výhledu nebo lesa musel jsem se zastavit, protože prakticky každý krok byl potřeba kontrolovat a dívat se kam šlapu. Prostě pořád ve střehu. Měli jsme štěstí na počasí – v dešti by to byl masakr – v průvodci píšou 8-10 dní. My to měli za 5 dní.

Stewart Island, Rakiura Track, Ulva Island

Druhý den pro projetí oblasti Catlins byl v plánu přejezd na Stewart Island. V Invercargillu, kde jsme se připravovali před plavbou na ostrov jsme stihli dát ještě návštěvu muzea a opět stejně jak v Dunedinu jsem byl velice mile překvapen. Parádně zpracované expozice o Antarktidě, o neobydlených ostrovech pod Zelandem, o námořních katastrofách ve zdejších vodách, o lovu velryb a o The World's Fastest Indian a to vše zdarma.
Plavba lodí na Stewart I. (spíš větším člunem) průlivem Foveaux Strait na byla hodně bouřlivá. Moře bylo hodně rozbouřené, tak občas to hodně houpalo. Jak jsme se blížili k Obanu (jediné obydlené místo na ostrově) tak nás vítali albatrosy (ptáci), kteří až neskutečně plachtili přímo před lodí a nad mořem. Večer jsme pak zakotvili v Backpackeru ve stanu a využili internetu. Jak se setmělo, tak se rozpršelo a nějak mi promokly boty – sušil jsem je v troubě a nějak to zjistil týpek co byl na recepci jak šel okolo. Na druhý den když prováděl skupinku němců a ukazoval jim co a jak tam chodí, jim říkal, hlavně si prosím nesuště boty v troubě – minulou noc tu jeden takhle sušil a ...

 

 

fotka s Rangerem

Druhý den jsme se vydali na Great Walk Rakiura Track (Co je to Great Walk? Je jich devět a jsou to na Zélandě nejvíce propagované tracky a taky nejdražší – některé jsou opravdu nádherné a stojí za ty peníze a některé nadhodnocené). Počasí celkem přálo a po nějakém loudání jsme dorazili na krásnou Maori Beach, kde jsme na pláži dali oběd. Na konci pláže byl most přes řeku (barva červeno-žluto-hněda – nechápal jsem). Na mostě jsem vymyslel krásný boulder tak kolem 5B. Peťa při jeho opakovaném zdolávání málem přisel o prst, ale naštěstí to dopadlo dobře. Zbytek treku vedl moc pěkným pralesem. První noc jsme zvolili tábořiště u chaty Port William/Potirepo Hut (bývalý přístav). Svou přítomnost jsme měli oznámit místnímu Rangerovi (strážce). Očekávali jsme zkušeného, větrem ošlehaného borce, ale opak byl pravdou. Ranger byl mladý roztěkaný čínský dobrovolník (dostal od nás jméno Chuck). Večer jsme zkusili zarybařit a taky se nám zadařilo a za chvíli jsme chytili rybku. No a protože jsme nikdy nerybařili, tak jsme trošku zpanikařili a nevěděli co s rybkou dělat – no, jestli to někdo viděl, tak si musel připadat, že jsme utekli z nějaké grotesky. Rybku jsme nakonec pustili. Večer pak karty na chatě.

Další den jsme naplánovali, že si projdeme jednu část z 10-denního okruhu (Stewartův ostrov nabízí 4 dlouhé tracky – Great Walk Rakiura Track – který jsme šli, dále 10-denní okruh ostrovem, 5-denní okruh a při spojení 5- a 10-denního vznikne cca. 2 týdenní track) k první chatě (Bungaree Hut) a zpět. Cesta bylo hodně blátivá (což pro mě v nízkých botech občas byla celkem výzva) a vedla buší, pak jsme vyšli na nádherné dlouhé pláži (liduprázdné – sem turisti nechodí) s ostrůvky, ke kterým se dalo přebrodit. Taky jsme se do toho hned pustili. Já menší postavy si namočil vše od pasu dolů, tak jsem čekal na pláži na Peťu až tam udělá pár fotek. Jak se vracel vodou zpět, vidím že se k němu blíží něco velkého pod vodou. Zavolal jsem na něj, at utíká a tak tak se dostal na pláž před lachtanem (slyšel jsem že ve vodě snad nic neudělají, ale věřte tomu, když se k vám pod vodou blíží přes metr dlouhý tvor). Ještě nás chvíli naháněl po pláži a pak si dal siestu. 

My pokračovali po dlouhé pláži k chatě, která byla na jejím konci. Na chatě jsem zjistil, že tu dva dny před námi byli Lukás a Bára (potkal jsem je v kempu Fraser Domain před vánoci) a že šli 10-denní okruh. Při cestě zpět tam lachtan stále ležel, Peťa mu proběhl před čumákem, a já jakožto správný strašpytel jsem obešel buší po stezce (asi nejsem první kdo se mu takhle vyhýbal). 

Večer po večeři když jsme hráli karty na chatě k nám došel Ranger, jestli se nechceme přidat k němu a dvěma týpkům, dát si takový kratší track okolo chaty. (vysvětlím – na ostrově jsou problemem krysy a podobná havět a na ně je nastražených mnoho pastí – ranger má mapu a chodí to ráno a večer kontrolovat). Ti týpci byli takový tlučhubové – neměli jsme je rádi, tak jsme řekli že jsme unavení. Za hodinu se milý Ranger vrátil sám a ptal se na ty dva co šli s ním – prý se nějak po cestě rozdělili. Šli jsme mu tedy pomoct je hledat. Prošli jsme zajímavé místa a když jsem viděl kolik těch stezek okolo chaty je, tak se ani nedivím, že se týpci ztratili. Týpky jsme nenašli, ale při cestě lesem zpět Ranger totálně zabodoval. Už byla tma a Peťa poznamenal, že třeba tam budou kiwíci (nelétavý pták – symbol Zelandu). Mladému Rangerovi se rozsvítili oči a za chvíli nás zastavil a povídá: "Když se ted zastavíme a počkáme potichu, třeba nějakého uvidíme." Tak jsme zastavili. Ja si říkám – to je nějaký vtip – vždyt přece hledáme ty týpky,a hned jsem mu to připomněl...On se uděřil do čela a vydal jen: "Ouu Yeah..." Vrátil se myšlenkama do reality a pokračovali jsme na chatu. Týpci už tam naštěstí byli, ale prý bloudili snad 2 hodiny. No každopádně Ranger je to, na co nejvíc ze Stewartova Ostrova vzpomínáme – však jsme taky nebyli jediní kdo ho v navštěvní knize pochválil :-) . Večer jsme zkoušeli v lese čekat na Kiwiho, ale nic. Nadruhou stranu jsme objevili nějaké svíticí rybky (nebo larvy), tak jsme snad hodinu stály na molu a hleděli na ně, jak si ve vodě poblikávají. Ještě musím zmínit, že hvězdy jsou na Stewartu fantastické – měsíc byl zrovna v novu a úplně jasno, takže každý večer se člověk mohl kochat.

Následující den (1.2.14) jsme pokračovali dál v Rakiura Tracku. Ráno rozloučení s Rangerem + obligátní společné foto s ním. Celý den jsme pak šli moc pěkným lesem. Za zmínku jen asi stojí týpek, kterého jsme potkali – němec co si na NZ koupil lod a ted se chystá plout domů do Rostocku (Německo) a snad něco říkal o tom, že nemá žádné zkušenosti. Na chatě (North Arm Hut) jsme se potkali s Kubou z Čech – je z Uherského Brodu (takže kousek odemě) a říkal, že jsme snad první češi po 7 měsících co potkal. Dělal na farmě nedaleko Invercargillu. Za chatou bylo moře, nebo spíš záliv a zkoušeli jsme rybařit, ale nic – do toho někdo došel, že prý je to tam zakázané, tak jsme to radši zabalili a jen kecali. Byla pěkná kosa, ale opět se ukázalo jací jsou kiwáci otužilci – parta mladých lidí se šla koupat. My seděli v bundách a mikinách na břehu a nevěřícně na ně hleděli. Večer jsme zaznameli dílčí úspěch, když jsme kiwiho slyšeli.

Ráno jsme se zabalili a pokračovali dál – opět cesta lesem. Měl jsme před sebou ještě pár dní na otrově, tak jsme přemýšleli jak s nima naložit. Řešení se tak nějak našlo samo. Na tracku byla odbočka k pláži u zátoky, kde jsme dali oběd. Nikde nikdo, tak jsme zkusili nahodit a za chvíli Peťa vytáhl krásnou rybu (Blue Cod). Opekli jsme ho na ohni, schovali batohy do křoví a vyrazili do nedalekého Obanu (měli jsme to tak 2 hodinky) pro nějaké jídlo. Ve městě jsme ještě potkali Rangera Chucka, který prý dál bude pokračovat v dobrovolnictví na ostrově, ale zase na jiné chatě. Navečer jsme se vrátili k našim věcem a dali se do rybaření. Zadařilo se a pár kousků jsme na naši dětskou udici chytili.

Druhý den po dokončení tracku jsme postavili stan v místním Backpackeru a vyrazili na odpoledne na výlet na ostrov Ulva. K tomu nás zlákala hlavně cena za dopravu – 20babek za zpáteční lístek. Doprava byl motorový člun pro 8 lidí a ostrov byl blízko, takže do 10minut jsme tam byli. Jestli budete někdy někdo na Stewartu a bude pěkné počasí, tak Ulvu moc doporučuji. Ostrov protínají značené chodníčky a je hlavně rájem ptáků. Každou chvíli jsme zastavovali a naslouchali jinému zpěvu. Co taky bylo na Ulvě úžasné byly pláže (hlavně West End Beach) jak z katalogu cestovky, které byly opět skoro bez lidí. Večer po návratu jsme se toulali okolo Obanu po místních stezkách a vyhlídkách.

Poslední den jsme měli čas do 14, kdy nám odjížděla lod zpět do Bluff (přístav na jižním ostrově), tak jsme pokračovali v toulání okolo Obanu, tentokrát jsme hledali kešky (Geocaching), takže o zábavu bylo postaráno. Jedna byla zvlášt podařená, ostrov, na který se dalo dostat za odlivu. Tahle keš nás taky zavedla na další nádhernou a opět liduprádnou pláž, protože byla dobře schovaná a nebyl na ni žádný track. Opět jsme měli pocit, že jsme se ocitli někdě na stránkách katalogu.

 Po návratu zpět na Jižní ostrov jen pár obligátních fotek na Stirling Pointu – prý nejfotografovanějším rozcestníku na světě.

Závěrem jen snad: Stewart Island doporučuji, hlavně ale při dobrém počasí, což je zde prý celkem problém . My měli štěstí. Great Walk Rakiura Track – není špatný, jen jsem měl pocit, že cokoliv jsem na ostrově viděl, bylo lepší než tenhle track. Příště bych šel asi spíš do 5-denních nebo možná i do 10-denního okruhu.

Konec práce a začátek cestování - Catlins

společná fotka z meruněk

V sobotu ráno jsme všichni jak pitomci stály nachystaní v 8 hodin připravení pracovat, ale nic se nedělo a v 8:15 nám poslali SMS, že práce bude nejdřív v pondělí. No komedie ve které jsme hráli hlavní roli. Holky byly od rána v Packhousu, takže ty aspon něco vydělaly. My jsme ráno zahráli společně kostky a pak jsme s Tomem (Zdounky) vyrazili po cyklostezce podél Cluthy k přehradě u Roxburghu. U přehrady vede takový kratší, ale velice pěkný track (Commissioners Track). Začátek u zajímavých a vysokých skal, klidně mohly mít i 15 metrů, ale jak všude tady okolo zvětralé kusy, které k lezení moc nejsou. Pak se šlo lesem a postupně se přecházelo k úzkým průchodům mezi skálami s několíka vyhlídkama na přehradu a do okolí. Pak jsme track ještě prodloužili o Cable Tower Track, ze kterého byly ještě pěknější výhledy, ale sestup pak byl přímo nad vodou a byl celkem nebezpečný a strmý. Pak jsme pochodili kolem přehrady, nacpali mirabelkama a vyrazili dom. Doma mě čekala pošta s novým telefonem, tak jsem se s ním po zbytek večera sžíval.V neděli byla balička, takže aspon něčím se podařilo zachránit finančně tenhle shitweek, který ale příští týden pokračoval. John pak v úterý vyhodil švéda Freddyho a američana Matta. Další dny se to tak nějak zase sralo a to nejen pracovně, takže jsem se rozhodl vypadnout (přišla nabídka o kamaráda) od příštího týdne na 5 dní na Steward Island, i když jsem to ani neměl vůbec v plánu tam jet. Ve čtvrtek pak John vyhodil mladé němce Felixe a Nanke. Na Johnovu obranu musím říct, že počasí letos je totálně podivné a merunky asi nejsou takové jak si sám představoval.

Já a Marco

V pátek jsme jeli pracovat o baličky, ale pracovalo se jen 4 hodky, takže ve dvanáct jsme jeli domů. Pak se opět ukázalo jak je Zeland malý nebo spíš "nalinkovaný" lidi se přesouvají za prací na stejné místa. U supermarketu jsem potkal kluka z Chile – Marco - se kterým jsem pracoval na vinici. Takový vysmátý pohodář se kterým si sice navzájem nerozumíme, ale jsme na stejné vlně, takže proč si rozumět. Jak jsme přijeli domů, tak jsme se sešli se všema a dali společnou fotku a kecalo se. Večer se chystala grilovačka. Nanke s Felixem pilně celé odpoledne čistili gril za což si zaslouží pochvalu! Sešli jsme se tam všichni co jsme tady pracovali (shrnu to – mladí němci – Felix a Nanke, američan Matt, němci Jörg a Henrike, dále já Tom, Tom, Nela a Jana. Akorát švéd Freddy byl na rybách – ten došel později.). Grilovalo se, dali jsme společné Freesbee (létající talíř) a taky jsme rozjeli mushroom fight (před pár dny jsme ve vedlejším sadu nasbírali s Tomem (Zdounky) veliké píchavky (viz. foto) ale ted už byly staré), kdy jsme po sobě házeli kousky houby, bylo to něco jak sněhové koule :-). Zábava dobrá – doporučuju :-). Toma pak v noci napadlo vylézt si na palmu, tak jsme lozili potmě po palmě. V ponožkách to šlo celkem dobře navíc na ní byly slušné chyty, no ale ted jsem rád, že si nikdo nic neudělal, protože to asi nebyl nejlepší nápad :-) . Ukončili jsme to po druhé v noci s Tomem a Freddym. Druhý den ráno v baličce pak bylo celkem krušné, ještě že mi nedali dýchnout :-). Celý den se pak vlekl. Večer jsem si pak balil věci, ma cestu.V neděli poslední den v baličce, tak po práci jsem dal společnou fotku s holkama co tam dělali na brigádě.

Brigádnice v baličce

Nakonec byla trochu změna, protože kamarád ještě něco zařizoval s autem, takže odjezd se odsunul na úterý. Skočil jsem večer za Johnem, jestli pro mě bude v pondělí práce a prý jo. Nakonec prý budeme v pondělí někdě vypomáhat na jiném sadu. Ještě večer jsme jeli s Tomem to místo omrknout a dojeli jsme k obrovskému sadu, kde byla spousta backpackerů a hned první kdo mě přivítal byl Marco – vysmátý týpek z Chille z vinic. Klasika – ja jsem začal mluvit o něčem a on odpovídal na něco jiného :-D.V pondělí ráno práce kdy jsme ve čtyřech dělali na jiném sadu s moc dobrýma merunkama (takové běložluté) a odpoledne chystačka věcí na cestu. Večer jsme pak měli malou grilovačku a loučení s lidma.

Waipapa Point

V úterý ráno jsem s Janou přejel do kempu – Jana jela do práce a mě už tam čekal Petr. Protože v kempu je dobré internetové připojení, tak jsme tam strávili čas nad do jedné. Bylo tam i pár čechů a jeden z nich chodil do školy s Hrobem – svět není zas tak velký. Tímhle zdravím Hroba, i když ten si asi tayhle moje výplody nečte :-D . Pak už jsme vyjeli. Po cestě jsme se stavili akorát ve městě Gore a pak po cestě bylo Catlins – taková přírodní rezervace u moře, kde je možné pozorovat lvouny, tučnáky a majáky a podobné vylomeniny. První byl Waipapa Point (maják s lvouny poblíž). Počasí bylo hodně větrné, ale naštěstí nepršelo. Na místě byla moc pěkně zpracované informace o životě na majáku, jak tam rodiny trávili čas, farmařili a děti jak chodili do školy. Dali jsme pár fotek u majáku a šli na pláž kde se povalovali 4 lvouni a kolem nich poletovalo stovky ptáků. Pak chtěli přejet na Curio Bay, kde se večer vrací tučnáci z moře. Pláž je vytvořená ze zkaměnělého pravěkého lesa. Trošku jsme netrefili napoprvé na Curio Bay, ale zase jsme objevili nádhernou širokou (šíře min.30 metrů od kraje k moři). Při západu slunce to bylo kouzelné. Udělali pár fotek a přejeli za tučnáky už na tu správnou. Tam už lidé čekali na kraji pláže na tučnáky a opravdu se jeden za chvíli vynořil v dáli od moře a pomalu si to šoural přes celou pláž do křovin. Celé to trvalo tak 20 min.a všichni zuřivě zoomovali a fotili jednoho tučnáka v dáli (včetně mě). Vlastně to byla celkem estráda.

Ve středu ráno jsme se stavili na Niagarské vodopády, což bylo myšlené jako nějaký starý kiwácký vtípek – na řece byly dva šutry přes které se lámala voda...toť vše. Nejvtipnějsi na téhle "atrakci" je, že ji mají zaznačenou v nejlepší automapě, jakou tu NZ mají, jako velkolepou turistickou atrakci :-D....bože.