úterý 26. listopadu 2013

Blenheim - trable s prací a treky v okolí (18-24.11.13)

V pondělí nás z práce po 12 hodině vyhnala bouřka, ale beztak to stálo za starou bačkoru – moc se nevydělalo – dlouhé prostoje, supervizor po opici, přejíždění z místa na místo, čekání, tak jsme se zkusili pooblehlednout po něčem jiném. Byli jsme na pohovoru, tak uvidíme. Jsme z toho spíš rozpačití. Čekali jsme kiwáka, ale byl to nějaký týpek z Tajwanu, který jen pořád zdůraznoval, že musíme být rychlí. Na konci týdne se rozhodneme.
Ve středu další záděr v práci, kdy jsme udělali jeden blok wire-liftingu a pak každý jednu řadu v nové bloku a konec kvůli tomu, že tam stříkali chemické sračky (a je to tak jak říkám – pěkný bordel). Oběhli jsme nějaké úřady a protože bylo vedro jeli jsme na Whites Bay (na pláž k moři) za město. Tam jsme se setkali s německou kamádkou z práce Katrin. Koupačka, slunění, frisbee (letající talíř) a prostě pohoda na pláži. Takže nakonec vydařený den. Jo málem bych zapomněl – v práci jsme dostali první výplatní lístky, tak snad už nebudeme muset jet na extrem lowcost režim.


Čtvrtek (21.11.13) byl zajímavý den – v práci si na nás připravili takovou past. Práci zdlouhavou a špatně zaplacenou, zaměstnavatel nám odmítá vyplatit minimální mzdu, ale jelikož nemáme nic jiného, tak tu zatím zůstaneme. No nikdo z toho nebyl nadšený a kamaradky z Čech (Jana a Mary) se sbalily a jeli domů – původně, že dojedou stopem, ale supervizor (Temo) je nakonec zavezl. Ostatní to taky nějak bojkotovali. V sadu jsme zůstali jen já a němka Katrin a občas se někdo přidal, například i supervizor a udělal jednu řadu. Ja jsem měl takového tucha, že by s cenou mohli jít nahoru a taky že jo, nadruhý den zvedli cenu za praci o cca. 25%, protože by to asi nikdo nedělal.
V pátek v práci stejný ojeb – škoda mluvit, ale po práci příjemné zjištění – platili jsme Rego (silniční daň – což je tady povinost mít u auta uhrazené) a místo předpokládaných 320 babek jsme platili polovinu - to potěší. Pak už honem dom a hurrá do hospody - do Irish Pub, kde bylo od 5 do 6 happy hour – točené pivo za poloviční cenu. Už když jsme se blížili k hospodě bylo jasné, tady to žije – hromada lidí před pubem, hromada lidí uvnitř – větčinou samí backpackeři z různých konců světa. Sešli jsme se tady v celkem dobré sestavě Já, Petr, Věrka, Tomáš, Mary, Jana a Janča. V hospě to měli celkem dobře vymyšlené, po šesté už bylo pivo za normální cenu (6-8NZD) ale zase dali k pivu lístek na klobasu s toustovým chlebem, takže taky lakadlo, aby lidi neodešli. Každopadně v 9 jsme už byli v hospodě skoro samí což nechápu v pátek večer a navíc slušný lokál... 

V sobotu Janča zatáhla práci, tak jsem tam valil sám, ale pracovně zas žádná sláva – sešla se nás tam jen hrstka. Po práci jsme chtěli jet na pláž, protože bylo fakt horko, ale pár metrů od domu jsme zjistili defekt napředu - po sundání kola a obhlídce druhého jsme zjistili, že budeme muset koupit obě nové pneu a navíc seřídit geometrii kol. Uvidíme v pondělí v servise. Abych si trošku vyčistil hlavu, tak jsem si zašel do Whiters Hills, parádní kopce a treky tak kilák o místa kde bydlíme (to jsou ty kopce jak jsem psal, že jsou podobné Malé Fatře). Zrovna zapadalo slunce - na jedné straně oceán, nadruhé hory a uprostřed jak na dlani Blenheim, navíc stezka vede přes pastviny plne ovcí. Krásně jsem si obešel celou hřebenovku a při cestě zpět jsem si se už za tmy sedl na jednu vyhlídkovou lavku otevřel pivko pozoroval osvetlený Blenheim, hvězdy a obrysy hor v dáli. Kolem mě se páslo minimálně sto ovcí (lavička byla přímo v ohradě), které zvědavě se chodily nakukovat co dělam. Fakt dobrý nápad si tam takhle večer zajít.

V neděli Janča vyrazila s holkama někam na jachtu a já jelikož jsem neměl auto (car is broken), tak se mi plány shroutily jak domeček z karet. Původní plán byl zajet do Mt. Richmond Forest Parku a tam si vyšlápnout na 1366 m.n.m vysoký Mt. Royal. Napadlo mě tady vyšlápnout si na nejbližší kopec co v tom parku je a to byl Mt. Riley (1314 m.n.m.) a dopravu jsem zvolil autostop. V 10h. jsem se vydal přes celé město na výpadovku na Nelson (Havelock). Dojdu tam a než jsem napsal papír s názvem cílového města, tak mi moje místo zabrali nějací backpackeři s kompletní výbavou (krosny a tak), tak jsem se posunul na strategicky lepší místo, kde jezdilo více aut a paradoxně, když jsem se zrovna převlékal do jiného trika mi zastavila paní s dcerou co jeli do Nelsonu. Parádně jsme pokecali (já teda trošku hůř – asi takovým tím style – I'm from exit – Jsem z východu apod. :-D ) a za chvíli jsem byl, tak kde jsem potřeboval – u odbočky do hor. Tak jsem chytl snad druhé auto co jelo – nějaký fotograf mě zavezl kam jsem potřeboval, i když tam zrovna neměl cestu. Pak mě čekala tak 5km cesta k parkovišti, kde teprve začínal trek. Šel jsem prašnou cestou, která vedla po vrstevnicích kopců. Tahle pasáž byla při cestě tam i zpět to nejhorší z cesty. Začátek treku vedl po louce, párkrát přes horský potok s obrovskými kameny a pak se stezka stočila do lesa – spíš pralesa, nikdy jsem nebyl v Jižní Americe, ale měl jsem pocit, že jsem se tam ocitl – mezi listnáči byly palmy a všechno obrostlé mechem – no nádhera – jak se postupně stoupalo, tak palmy zmizely. Stoupání, zvlášt v horku co ten den panovalo, bylo zabijácké. Ono to vypadá, že 1314 m.n.m. je nějaký ledajaký vršek, ale musíme si vzít v úvahu, že jsem u moře a začínám kolem50 m.n.m., což pak děla brutální převýšení. Samotný vrchol byl hodně skalnatý, tak posledních 300m jsem se prodíral mezi skalkami a sukulenty co rostly kolem.

Na samotném vrchu byly dvě antéty a nějaká bouda k nim. Rozhled byl fantastický na všechny strany – hory na všech stranách, někde i zasněžené vrcholky, oceán, v dáli Blenheim. Při cestě zpátky jsem ještě dole v potoce omrkl krásnou lagunu, ve které se viděl někoho se koupat, když jsem valil nahoru a pak hurá domů. Po nekonečné chůzi jsem dorazil k silnici a zrovna jel týpek, který mi hned zastavil. Sice jel jen na půl cesty, ale i tak mi pomohl – dostal jsem se v horách k jedné lehce frekventovanější silnici. Tam po 2km chůzi bez jediného auta a estrádě s krávami co se pásly ( jak jsem šel okolo tak všechny šly v řadě za mnou – asi si mě spletli s člověkem co k nich chodí a kterého znají), mi zastavíl chlapík co mě dovezl k hlavnímu tahu mezi Blenheimem a Nelsonem. On dál pokračoval na opačnou stranu, tak jsme se rozloučili. Pak už rychle k silnici a na každé auto ukazovat ceduli BLEN a tvářit se ztrápeně. Hned třetí auto mi zastavilo a byla to stejná paní s dcerou co mě ráno brali z Blenu. No prostě haluz, takže jsme zas pokecali. Večer jsem dal pivko a relaxoval – bylo to hodně náročné. Mohlo to být mezi 25-30km a nastoupáno tak kolem 1200m nahoru a pak dolů :-). Vydařený den. Zítra servis, tak uvidíme :-/

sobota 23. listopadu 2013

Blenheim a první týden v práci

Vyjeli jsme hned zrána, abych měl prázdnější silnice a zvykl si na provoz vlevo. Cesta ubíhala v pohodě a za chvilku mi ani nepřišlo, že jedu naopačné straně. Silnice se pěkně klikatila, napřed mezi zelenýma kopečky plných pasoucích se ovcí a pak kolem mořského pobřeží, kdy na jedné straně byly krasné hory se zasněženýma vrcholkama a nadruhé straně nádherně azurový Tichý oceán. V Blenheimu jsme měli kontakt na nějakou agenturu, kterou jsme asi tak po hodině hledání konečně našli a zjistili, že je otevřená jen ve středu...no super...ani mail na který jsme pak psali nefungoval... Po chvilce lelkování po městě jsme vyrazili za město, kde byl v mapě značený tzv. DOC kemp – místo kde se da v autě, nebo ve stanu přespat. Tyhle kempy jsou rozesety různě po Zelandu a obsahují většinou, pitnou vodu, záchody, některé i sprchy se studenou nebo i teplou vodou a většinou stojí 6 dolarů - je tam obálka do které se dají peníze a nikdo to nekontroluje. Takže je to o solidnosti lidí. Náš kemp Rarangi byl i se sprchou se studenou vodou a nejlepší bylo jeho umístění, pár metů od oceánu, takže člověk mohl poslouchat vlny. Večer jsme se byli ještě mrknou na krátky track (Monkey Bay – 10min). do zátoky. Druhý den (sobota) byl plán hledání práce – po ránu jsme spěchali na net do knihovny, abysme chytli ještě volné PC – což se podařilo... system po nás chtěl přihlašovací jménu – už to vypadalo špatně, ale natukal jsem do kolonky jména "JOHN" a ejhle jelo to – sice jen 15 minut, ale po uplynutí jsme zadali jiné jméno a tak pořád dokola, než jsme všechno vyřídili. První jsme zkusili volat na čísla co jsme opsali u cesty na vinivích, ale to nebyla dobrá volba, bud to nikdo nebral, nebo nás rychle odbyli a já se jim nedivím. Na práci na vinicích jsou tady firmy a majiteli aspon odpadá práce s nějakým složitým organizováním. Pak jsme zkusili kontakty od děvčat z Christchurch a oba byly zásahy do černého. U prvního jsme měli sjednanou schůzku navečer a u druhého nám slečna v telefonu řekla, Ok, buďte v 7:20 v pondělí u Lotto housu v Renwicku. Nakonec jsme dali na tip od slečny a první schůzku zrušili.Večer opět kemp v Rarangi. 

Na neděli byly v plánu dva treky. Jeden vycházel přímo z Rarangi a jmenoval se Rarangi Bay–Whites Bay Track. Šlo se nahoru pěknou pěšinou lesem a občasnými výhledy na celé pobřeží až k Blenheimu. Co mě udivilo, že v lese jsem neviděl žádné mravence ani jiné tvory co by mi pobíhali pod botama. Trek měl asi hodinu a končil v zátoce na pláži. Na pláži zrovna trénovali nějací veslaři na lodkách a celkově tam byl celkem čirý ruch, protože se tam dalo dostat autem a byly tam i nějaké ubytovací budovy. Místo bylo moc pěkné a počítám, že někdy jak bude dostatečné teplo se sem stavíme na pláž. 
  Na druhý trek jsme museli přejet na uplně druhou stranu Blenheimu a po klasickém obligátním bloudění jsme našli správné místo. Trek se jmenoval Wairau Lagoons Walkway a vedl jedinou stezkou mezi rašeliništěmi a bažinami k laguně. Zážitek trošku kalil fakt, že foukal hodně ostrý vítr, že jsme i si do uší museli. Zhruba v polovině treku byl vrak staré lodi, u které jsme se hojně fotografovali. Zajímaví byly krabi, kterých jsme viděli všude fůru a všude okolo měli vyhloubené v zemi díry ve kterých se schovávali. Zajímavostí treku měli být i hejna ptáku, ale moc jsme jich neviděli – černé labutě zdálky a hejno bílých ptáku, kteří osquatovali jeden strom. Na parkovišti jsem pak ještě týpkovi se psem pujčoval telefon, aby si zavolal domů o klíček, jelikož je ztratil někde v bushi :-) .Jana s ním pak dala ještě řeč a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí o okolí, o práci a tak. 

Večer jsme pak přejeli do jiného kempu, který byl blíž na ranní pracovní meeting. Po obligátním bloudění jsme ho našli zastrčený na krásném místě v blízkosti hor Mt. Richmond. Obrovská louka a na ní se dalo kempovat kde si člověk zamanul...kdyby tam byla aspon jedna sprcha tak by byl dokonalý. I tak to byla parada a navíc tak bylo jen pár lidí takže i klídek. V noci se pak z lesa limuli nám neznámé zvuky místních zířecích obyvatel, což toho kdo to nezná i celkem vyděsí...zvlášt, když jde v noci za svitu čelovky na záchod :-D.
Ráno nás čekal pracovní meeting a vlastně jsme něvěděli co se bude dít – měli jsme jen čas a místo setkání co nám řekla slečna v telefonu. Dojeli jsme radši dřív a po nějaké době k nám přišel mladý maor, že máme jet za ním. Dále ho následovala další 3 auta. Dojeli jsme na vinici, probrali se nějaké náležitosti – ukázali nám typ práce – což byl zrovna bud rubbing a šlo se na to. Smyslem hry bylo otrhat zhruba do výšky kolen všechny haluzky a větvičky – což znamenalo, že u každého stroměčku se člověk musel zohnout, nebo pokleknou a větičky olámat a očistit kmen.Jedna řada stromků měle třebe i přes 200 kusů a zpátky se člověk vracel další řadou, takže dalších 200 kusů a takhle stále dokola. Práce těžká a tvrdá, ale dobře placené. Po šichtě jsme v Pak n Save, což je sít supermarketů potkali partu čechů co tu taky makají na vinici. Ti nám dali tip na p. Antonína (žije tu přes 30 let), který v Blenu pronajímá domy a v jednom z nich oni bydlí a prý naproti od nich jeden zrovna je k mání. Zavolal jsem mu a po krátkém hledání správného místa jsme už jeli obhlídnout dům. Asi se zrovna projevila tvrdá celodenní práce na našich myslích a vidina spánku v posteli a teplé sprchy, protože jinak bysme asi s díky odmítli. Dům měl své mouchy, ale rozhodl jsem se kolegiálně pomlčet kde a co bylo za problém. Dům obývali ještě děvčata z Tongy, ale ty ten problém nebyli. No každopádně jsme už na druhý den se rozhodli podívat se po něčem jiném – zaplaceno jsme měli zatím na 3dny a ty jsme tam taky chtěli vydržet. Ale zpět do práce - další dny se práce postupně přesunovala od bud rubbingu k wire liftingu, což je zacvakávání drátů do oček aby se po nich mohlo plazit víno. Tahle práce je mnohem nudnějsí a mnohem hůře placená.
Taky se občas stávalo že na konci řádku člověk zjistil, že se mu dráty kříží a ,musel projít celý řádek najít a opravit chybu, případně o křížení pomlčet a zkusit jestli chyba unikne maorskému supervisorovi. Ten měl jako správný Big Boss ke kontrole 4-kolku, ze které sondoval a lehce vyhledával naše chyby. V práci jsme 4 češi (3 holky Maria, Jana, Jana a já), jedno děvče z Německa ( Katrin), pak asi dva potetovaní Zelandani, dva brazilci (kluk a holka) a věčně vysmátky týpek z Chile (Marco) + jeho přítelkyně. Tak a k ubytování – v uterý jsme na nástěnce v Countdownu (supermarket) vypsali pár inzerátů. Hned na první co Jana napsala nám paní hned volala už jsme se jeli na dům podívat. Přivítala nás sympatická paní- nejspíš z z Indie a po krátké obhlídce a vyřešení problém, že opravdu chceme dvě rozdělené postele a ne jednu manželskou jsme si plácli, s tím, že ve čvrtek bysme se nastěhovali Cena byla 90 NZD za týden/osobu (Antonínovi jsme platili 80 NZD/týdně/os.), což je celkem v klidu cena za bydlení v čístém a pěkném domě. Ve středu jsme zaskočili do banky (Kiwibank) zkusit konečně vyřídit účet a sympatická paní v kanceláři s nám strávila skoro hodinu a asi 10-15minp přesčas – dokonce nám pomohla vyřídit po telefonu IRD čísla (ty jsou potřeba do práce - pro odvádění daní apod.), takže paráda – jak účet, tak IRDčka klapli, takže pohoda. Druhý den jen jsme se ještě stavili pro karty do bankomatu a ty vytáhla paní za přepážkou ze šupliku a hned nám je dala. Trochu rozdíl oproti ČR. Ve čtvrtek jsme se před odstěhováním stavili naproti za kamarády co nám bydlení doporučili (češi co jsme potkali v supermarketu – vzpomínáte :-) ). Dům obývali 3 češi, 3 děvčata z Taiwanu a jedna Francouzka, která je vzhledově jak uplná kopieJedné kamarádky z ČR. Pak už stěhovačka do nového – večer jsem před spaním způsobil lehké fau-paux, kdy jsem si spletl dveře pokoje a vpadl do ložnice :-D Byl tam jenom manžel, manželku doma neměl, takže nakonec pohoda.

V pátek jsme skončili v práci dřív, takže co s volným odpodnem. Volba padla na Whiter Hills Farm Park – kdy přes farmy nechal majitel udělat turistické chodníky, takže se člověk prochází mezi ovcemi po krásných kopcích s ještě krásnějšími výhledy – na moře a nádherné laguny, na město Blenheim a na okolní kopce a taky když se vystoupalo dost vysoko tak vykoukli i zasněžené vrcholky hor v dáli. Ty kopce mi dost připomínaly Malou fatru – akorát se člověk pohyboval ve výšce do 500 m.n.m. No dám fotky do fotogalerie a připíšu k tomu že se jedná o tento trek, abyste se mohli podívat, že nemluvím s tou Fatrou do větru.



V sobotu taky do práce do toho bylo děsné horko, ale s vidinou večerního večírku jsem to v pohodě zvládnul a myslím, že ostatní taky. Večer jsme se všichni účastníci večírku sešli v Countdownu na nákupu a pak hurá domů k holkám. Nakonec jsme byli v 7 lidech. Já, Jana, Mary, druhá Jana, němka Katrin, angličan Matt a holanďan Folkert. Katrin upekla několik chlebů, což byla slast – po dlouhé době konečně normální chleba – tady mají jenom toustový a to už začíná být peklo. Folkert udělal tortillu a Matt napekl cookies, holky udělali obložené talíře, otevřely se pivka, nějaké víno a zábava mohla začít. Když to shrnu, tak večer totálně vydařil a myslím, že se všichni výborně bavili – hodně mě pobavila Katrin a její vyloženě crazy karetní hra. Ani už nevím jak se jmenovala :-), ale zaručeně to byla trefa do černého.
Na neděli jsem si domluvil s Janou (z práce)´na půjčení jejího kola, takže jsem po obědě sedl do auta a vyrazil ho vyměnit dočasně za kolo. Při toulání po městě jsem se dostal do čtvti kde bydlí čeští kamarádi, tak jsem je navštívil a dostal od nich pár tipů na výlety na kole, nebo třeba na dobrý med a jsem se vydal na Whithers Hills Farm (v pátek jsme tam byli na treku) a projel jsem si jeden velice pěkný úsek. Počasí moc nepřálo – zatažené a lehce mrholilo, ale aspon jsem nebyl durch spocený. Při cestě zpět jsem ještě objevil zajímavou cyklostezku a po klasickém bloudění jsem kolo vrátil. Úžasný zážitek po dlouhé době sedět na kole. Jeden detail – kola koupené na Zelandu mají naopak brzdy, než máme v Česku, takže se mi stávalo že jsem na šotolině v zatáčce brzdil přední apod. Naštětí jsem to ustál :-)


Více fotek na Rajčeti

neděle 17. listopadu 2013

Auckland a Christchurch

Našli jsme ho celkem rychle a za chvíli jsme z okýnka auta jsme už hltali první okamžiky v nové zemi. U Davida jsme měli domluvené ubytko na dvě noci, s tím, že v pondělí máme v plánu (dorazili jsme v neděli ráno NZ času) oběhnout úřady a v úterý letíme do Christchurch. První věc co jsme potřebovali bylo udělat nějaký nákup jídla, protože jsme byli už vyhladovělí. Po chvilce bloudění jsme našli cca. 500M od bydliště Countdown což je místní sit supermarketů – něco jak Billa u nás apod. Šok byl z cen, které byly narozdíl od Česka o dost větší, ale tak nějak jsme s tím počítali. Nakonec jsme něco vybrali a ještě jsme sehnali i redukci k zásuvce – mají tady jiný typ. Po obedě a krátkém odpočinku jsme byli omrknout jeden park, co byl blízko– docela rozmanitý – rašelinistě, louky, mostky, potučky. Moc pěkné místo, viděli jsme i papoušky – volně jsem je asi jestě neviděl, nebo si na to nepamatuju. Občas padlo pár kapek, tak jsme byli vděční za husté stromy, pod kterýma se dalo schovat.
Druhý den - vyřizování po městě – první problém byl hned na zastávce, kdy vyznat se v systému jízdní řádů místních autobusů je docela problém – nechci říct, že je špatný, ale určitě jde udělat přehledněji a jednodušeji. Po 15 minutách jsme se naštěstí dočkali a jeli až na konečnou, přímo do centra Aucklandu a hned jsme padli do nejbližší pošty. Tam jsme potkali známé tváře z letadla, češku co sem leti s francouzským přítelem cestovat a lozit. Na poště jsme vyplnili formuláře pro vyřízení IRD čísla (nutné pro práci) a taky jsme se od paní dozvěděli, že účet nám neotevřou, pokud nebudeme mít adresu pobyt a tím začali naše problemy s účtem, které se vyřešily až po 2 týdnech. Pak ještě vyřídit si SIMku na NZ operátora – zvolili jsme 2degrees, ale myslím, že je to celkem fuk. Poté jsme vyrazili na obhlídku města. Nejprve do přístavu na jachty a po pár památkách a tak nějak nasát atmosféru místa. 

U Sky toweru (snad nejvyšši stavba na jižní polokouli) jsme potkali další čechy z letadla – ti nám dali tip na slevu pro backpackery, kterou ale k naší smůle týpek, který byl zhruba v našem věku odmítl akceptovat. Takže Sky Tower počká na jindy. Na mapě byl blízko centra veliký park, tak jsme se tam vydali - Auckland Domain Park. Ze začátku jsme procházeli vyloženě džunglí s úzkým chodníčkem – moc hezké, tak po kilometru se vyloupl park klasického střihu se spoustou ruzných a moc pěkně upravených stromů. Zakotvili jsme na kopečku u Auckland War Memorial Musea – odtud byl moc hezký rozhled na Auckland a na moře. 
 
Další den (úterý) jsme letěli do Christchurch. V Aucklandu na letišti se projevilo jaká je to bída s netem na Zélandu. 30min. limit a ješte jim musí člověk dát mailovou adresu. Zkontrolovali jsme poštu a já uploudnul fotky na rajče a už se letělo. Na letišti v CHCH nás čekal odvoz - Zdenda – pohodový týpek odněkud z Čech,který měl ted den v práci volno (zrovna se vrátil z 2 týdenní dovolené tuším že na Fidži). Na pár dní jsme měli domluvený azyl, u Toma v Christchurch – k tomu jsme se dostali uplně haluzově přes net. Taky jsme měli už několik dní domluvenou obhlídku Vanu v CHCH – s týpkama jsme byli v kontaktu, že jak budeme v CHCH, tak se jim ozveme – nakonec to dopadlo tak, že borci obývali stejný dům ve kterém jsme na pár sehnali azyl, prostě haluz jak prase. V domě se zrovna nacházelo víc lidí než Tom čekal, protože pár lidí potřebovalo někde jednu noc přespat a obyvák kde jsme měli puvodně spát byl plný, tak jsme přesídlili do pokoje ke klukům co tu prodávali tu káru. Dorazili jsme večer a hned po ubytování jsme vyrazili na ohňostroj na pláž u moře – tzv. Bonfire Night, slavená každý rok 5.listopadu. Oslavuje se nezdařený pokus o parlamentní převrat v roce 1605 v Anglii. No, jelikož jsme vyrazili totálně pozdě a všude byly fronty jake jsem snad v životě neviděl, tak jsme trochu ohňostroje viděli z auta :-D .V autě nás bylo 7, takže zábava byla i tak. Na plaž jsme dorazili až když ji všichni opustěli (show skončila), takže proti nám se valily davy lidí. My jsme šli za známýma co tam byli už od 5 p.m. Sedělo s na pláži a kecalo se, takže pohoda byla i tak – pak jestě přesun na nějaký pouliční reggae koncert a pak na kutě. Druhý den, to byla spíš taková lelkovačka, byl jsem prubnout auto a dostal jsem chuť navštívit místní treninkovou bouldrovku (je tu i stěna, ale na lano nikdo nechtěl jít). No prostor slušný – i některé věci měli vychytané jako treba lezení stropu nebo promakaný kampus, nadruhou stranu zase znacení a celkově kvalita bouderů byla bída, ale pro zjistění místních poměrů to stačilo :-). Zpátky jsem se už nočním CHCH vydal pěšky – cca. 6 km přes centrum.Jelikož CHCH velice utrpělo při zemětřeseních v letech 2010 a 2011, tak centrum je dost mrtvé, velice nápadná jsou prázdné místa po budovách – celkově jsem po 9 pm. potkal tak 3 lidi za celou cestu. 


Obnova Christchurch

Druhý den jsme se s Janou vydali do města pěšky na obhlídku – napřed komplikace, kdy jsem chtěl mrknout do jednoho parku a pak jsem si popletl cestu a zbytečne jsme nachodili tak min.5km po okrajové čtvrti. Pak už jsme cestu našli a vydali se konečně do centra. Jak jsem psal, centrum je jedno velké stavěniště po zemětřeseních a tak jsme jeli autobusem na druhou stranu města na pláž, kde byl včera ohnostroj. 
Pláž

Přivítala nás pěkná a široká pláž a moře azurové barvy – nádhera. Udělali jsme tam nějaké fotky a prošli si pláž a hajdu domů - po cestě ještě do Warenhausu, kde měli za 9 babek rybářské židličky . Auto jsme nakonec od typku koupili – cenu jsme ukecali na 3850 dolaru což je dost, ale nedávno do oprav vložili cca. 800 NZD a je sezona. Večer pak rozloučení s lidma, a ráno jsme chtěli vyrazit na více jak 300 kilometrovou jízdu do Blenheimu na severu jižního ostrova. 

Fotky tradičně na  Rajčeti 



sobota 16. listopadu 2013

Co mě to proboha napadlo, příprava a přílet do Aucklandu

Ahoj, pořád se někdo ptá jak se mám u protinožců, jestli mám práci nebo jenom cestuju, co jsem pořídil za auto, co jím, jak spím a taky co mě to napadlo vyjet někam na samý okraj světa. Zkusim to nějak smysluplně zformulovat a popsat proč jsem tady, co tomu předcházelo. Nejsem žádný literární talent, takže nečekejte nějakou hitparádu a slohovou perlu – spíš takové zhodnocení a tak :-). Snad u toho nebudete usínat...

Nápad vyrazit na Zéland, přišel někdy na konci ledna 2013, kdy jsem si tak nějak řekl, co takhle někam vyrazit, třicítka na krku a možná poslední šance vidět kus světa. Prvotní plán byl, že s Ivou (přítelkyně) vyrazíme jak dodělá bakalářku. Já jakožto celoživotní němčinář jsem se pustil do studia angličtiny (kterou stále bohužel moc neovládám ani ted :-( ). Jenže po počátečním nadšení jsme narazili – Iva už jednou vízum měla vyřízené – tuším v roce 2010 a znovu by roční pracovní víza WHS nejspíš nedostala. Každopádně jsme se dohodli, že já pojedu sám a ona si dodělá mezitím Magistra. Začaly prvotní přípravy, učení angličtiny, se kterou mi Iva vydatně pomáhala a taky hledání partáka napřed mezi kamarády. Všichni obeslaní do jednoho neměli dost odvahy na rok vycestovat někam na druhý konec světa nebo měli jiné plány. To už se blížil březen a 1.3. se každý rok vydávají víza, takže honem vyřídit nový pas, protože starý mi propadl a pak registrace a za tři dny už bylo na mailu potvrzení. Vízum jsem tedy měl vyřízené, horší to bylo s partákem a angličtinou. Po nějakém období klidu jsem si vyhledl inzerát od týpka (Tom), co hledal partaka na NZ někdy na období listopadu 2013. Napsal jsem mu a slovo dalo slovo a měl jsem partáka. Ještě napsal, že se mu ozvalo nějaké děvče(Jana) z čech a že pojedeme ve třech. Zkratím to.... někdy v květnu, či červnu jsem si vyřídil letenku stejným letem (1.11. Korean Air) jak Tom a Jana – obousměrná letenka PRA -AUC byla za 24014 Kč – letenky byly koupeny přes p. Thera a jeho služby musím doporučit. 
 
Pak čas plynul. 13.8 jsem dal v práci výpověd k 31.10.13. Šéf teda napřed nadšený vůbec nebyl, ale asi po týdnu už bylo vše v pohodě a cestu mi přál. Poslední dva měsíce už byly celkem hektické, pořád nějaké zařizování, řešení apod. Zhruba měsíc před odjezdem jsem zprovoznil opět Facebook, abysme mohli společně řešit cestu. Řešil jsem veškeré věci s Janou a Tom byl až nějak podivně tichý a napsal vždy nějaký příspěvek tak max. 1x týdně. Jana přišla s nápadem po příletu na Zeland pár dní pobýt v Aucklandu a pak přeletět do Chistchurch na jižní ostrov. Chtěli jsme po Tomovi vyjádření k tomuhle nápadu, ale ten místo odpovědi nás totálně zaskočil... Napsal, že na Zeland nakonec nepojede kvuli dobré práci co dostal – dívám se na to tak, že asi přehodnotil priority a nakonec dal přednost jistotě – zkusil jsem mu ještě napsat, at tu možnost zváží, ale už se neozval. Nu což – pro mě ani Janu se moc nezměnilo a dál jsme se chystali na cestu. Platila tedy varianta – let do Aucklandu, tam budeme dva dny, zkusíme zařídit pár věcí a pak přeletíme do Christchurch, kde seženeme auto a pak pojedeme na sever jižního ostrova hledat práci na vinicích.
Poslední tydny byly totálně hektické – všemožné zařizování a kupování věcí, protože na Zelandu je vše o dost dražší než v ČR. Týden před odjezdem se vrátil kamarád z Chorvatska (byl tam dlouhodobě), tak dělal grilovajdu, tak jsem to pojal i jako takové rozloučení před cestou s kamarády. Pár dní před odletem byly ve znamení navštěv úřadů, řešení co vzít a co ne a tak nějak to bylo jakesi hodně hektické, že ani nebyl čas se třeba mrknout na anglinu, nebo nějaké detaily k Zelandu.

Ani jsem se nenadál a už jsem se loučil se všemi nejbližšími. Iva a mamka mě doprovodili na nadraží do Otrokovic, kde to bylo hodně smutné. S Ivou se neuvidíme nejspíš celý rok. Vlakem jsem pak jel do Olomouce, kde jsem přestoupil na RegioJet od Student Agency – musím říct, že to byla dobrá volba – po delší době jsem si cestu vlakem vychutnal. V Praze na hlaváku jsem měl sraz ještě s Arnoštem a Kristou – valili jsme se podívat na výstavu Deaf Messanger , kamaráda a umělce z Napajedel. Já jsem si tam pořídil jeho vlastnoručně dělaný diář na přístí rok, tak snad ty poznámky v něm budou stát za to :-). Cestou MHDčkem na letiště nás ještě zdržela zácpa...ta dopravní ;-). 


 
Tímhle jsme letěli ze Soulu do Aucklandu
Letiště - rozloučení s Arnoštem a Kristou..thanx for your support! a první setkání s Janou. Pak jsme ještě lupli sklenku šampáňa s p. Therem (přes kterého jsem měl letenku), který na náš let prodal nejspíš rekordní počet letenek. Každopadně příjemné setkání – Odbavení a odlet. Podařilo se nám vyšmelit na tenhle let místa u okýnka, hlavně svítání (odlétali jsme večer v 18:30 z Prahy) jsem si užil – zrovna jsme byly někde nad Ruskem u hranic s Mongolskem. Napřed nádherné hory, které postupně přecházeli v poušt, které pokrývá většinu Mongolska. Za celou hodinu sledování co bylo jasno jsem viděl jen jednu malinkou vesničku, jinak nic jiného než hory nebo poušt. Škoda jen, že jsem neměl foták po ruce :-(. 
Soul - odpočinek na letišti

V Soulu jsme přistáli po nějakých 10 hodinách letu, Chvíli jsme tam bloudili po letišti, ale nakonec jsme našli náš terminál, dokonce i zásuvku na 220V, tak jsme zapojili notasy a žhavili wifi free. Stačil jsem se tam i seznámit s Milanem, který letí sám a má v plánu velice zajímavé treky – snad se ještě potkáme. Po par hodinách odlet a po 11 hod. přílet do Aucklandu. Chvilka napětí, jestli nám dorazili zavazadla, vystát frontu u kontroly pasů a víz a frontu na Biosecurity. Po obhlídce mojich pohor mi paní popřála pobyt na NZ a dali jsme se do hledání brány, u které měl čekat Čech David, který žije na NZ už 7 let...

Pokračování příště... 

Fotky na  Rajčeti